Z pokoje do Guggenheimu a zpět do lesů. Prohrabujeme se diskografií Zoly Jesus

Zola Jesus, vlastním jménem Nika Roza Danilova, vyrůstala v rurální části Wisconsinu obklopena lesy a od dětství se věnovala opernímu zpěvu. Přihláška na prestižní uměleckou školu sice nevyšla, schopnosti jak naplno využívat potenciál vlastního hlasu ale ano.

Během studia filozofie a francouzštiny začala tvořit jednoduché synťákové melodie doprovázené repetitivními, strojovými beaty. Její nezaměnitelný, místy démonický, zkreslený vokál a podmanivá první vystoupení jí vysloužila přirovnání k Lydii Lunch nebo Diamandě Gallás. Zpočátku si nemohla dovolit ani pořádný mikrofon a používala vybavení zděděné po přátelích, což položilo základ jejímu typickému lo-fi zvuku.

Už z kraje svého působení byla neodmyslitelně spjatá s labelem Sacred Bones, na kterém vyšlo i EP Stridulum, inspirované italským sedmdesátkovým béčkovým hororem stejného jména. V té době už za sebou měla spolupráce s Burial Hex nebo LA Vampires, působila s Freddy Ruppertem ve Former Ghosts, do toho se snažila dotáhnout školu a tourovala mimo USA. Ve Špíně jsme se zaměřili nejen na její začátky, ale doprovodili jsme ji skrze její covery i na festival Roadburn, kam ji pozval Jacob Bannon z Converge.

Mantrické texty a vtahující atmosféra její tvorby (od té dřevní po vyčištěné popové výstupy mimo komfortní zónu až po songy s pianem nebo ty vznikající v hlubokých wisconsinských lesích, kam se vrátila v polovině desátých let) totiž přitahovala a přitahuje posluchačstvo napříč žánry i věkovými kategoriemi.

Jak vznikla její přezdívka a jaký k ní má po těch letech vztah? Kdo ji inspiruje a inspiroval? Jakým způsobem nahlíží hudební průmysl a v čem kritizuje AI? Jaký vztah má ke gotice, power electronics a industriálu? Jak se do její tvorby propisují východoevropské kořeny i studium filozofie? Proč je její dílo tak nadčasové? A jaký má vlastně vztah k textování skladeb? Poslechněte si celou Špínu ze záznamu!