Z pokračování Příběhu služebnice se stalo nudné torture porno pro mamky
Adaptace kultovní dystopie Margaret Atwood Příběh služebnice patří mezi nejvýraznější série loňského roku. Měla úspěch u diváků i kritiky a posbírala ceny Emmy včetně té pro nejlepší drama. I její letošní pokračování se počtem nominací umístilo v těsném závěsu za Hrou o trůny a Westworldem. V rozhodování asi tentokrát sehrála roli setrvačnost, druhá řada totiž ve všem daleko zaostává za tou předchozí.
V první desetidílné sérii se podařilo vystihnout svět teokratického Gileadu, v němž plodné ženy přežívají jako sexuální otrokyně, které mají jeho prominentům porodit potomky. Končí stejně jako román Margaret Atwood tím, že nevíme, co se stane s hlavní hrdinkou Offred – tedy tou, co patří Fredovi. Přežije, nebo ji čeká smrt? Zůstane v Gileadu, nebo bude deportována do tamních koncentráků nazývaných Kolonie? Podaří se jí uniknout a zachránit se? Navzdory otázkám ale převažoval dojem uzavřenosti a jasné pointy: postavit se útlaku má smysl za všech okolností. A právě přesvědčivost tohoto sdělení byla největší předností seriálové adaptace.
Everyday patriarchy bullshit
Pro navázání je to samo o sobě složité východisko. Pokračování se tentokrát muselo obejít bez opory v románu, ansámbl původních showrunnerů proto musel vyvařit celých třináct epizod „nového“ materiálu. Druhá sezóna Příběhu služebnice ovšem připomíná binge watching poměrně brutální a mírně nevkusné hororové franšízy. Offred splnila, co se od ní požadovalo. Je těhotná a čekání na porod vyplňuje donekonečna opakované schéma neúspěšných pokusů o útěk, po kterých vždy následuje nucený návrat. Bití a znásilňování pravidelně střídají drobné rebelie. Mezi sháněním pomerančů v místním marketu si třeba spoluvězeňkyně s významnými pohledy sdělí svá skutečná jména.
Výkony herců jsou natolik přepjaté, že hraničí se sebeparodií, nemají totiž moc co hrát. Zvlášť v případě Elisabeth Moss v roli Offred, která svým minimalistickým projevem utáhla celou předchozí řadu, se podařilo nemožné: udělat z vynikající herečky statickou loutku, která připomíná final girl – anachronický typ hrdinky z osmdesátkových vyvražďovaček. Mechanicky se propadá z levelu do levelu vrstvami Gileadu jako ve špatné videohře a střídá při tom rejstřík svých zoufalých výrazů. Pohled na původně fascinující postavu, jejíž strádání v první sezóně způsobovalo až fyzický neklid, zde vzbuzuje v lepším případě nudu, v tom horším pobavený úsměv.
Jeden z nejmocnějších mužů Gileadu Fred Waterford má být absolutní monstrum, když se ale shrbený plouží temnými chodbami rozlehlého rodinného sídla a občas k tomu dokonce schytá facku od Offred, působí jako karikatura. Jednou z nejambivalentnějších postav byla v první sérii Fredova žena Serena, ve které se svářel pragmatismus s naivními ideály, a než jí čerstvě nabytou mocí omámení patriarchové zbavili hlasu, pomáhala psát zákony Gileadu. Grandiózní WTF moment proto představuje její doznání, že „to všechno“ dělala prostě a jednoduše ze zoufalé touhy po dítěti.
„Emoce jako blázen, hlavně pro ženy matky“
Svět Gileadu tedy není propracovanější, naopak se rozpadá rychleji než buňky vězeňkyň odklízejících v Koloniích radioaktivní spad. Systematicky se devalvuje skoro vše, čeho se v minulé sérii podařilo dosáhnout. Retrospektivy ze života postav a jejich propojení se stávající situací jsou například funkční jen v úvodních epizodách, poté na ně tvůrci zcela rezignují. Trademarkem prvního Příběhu služebnice byl také výrazný vizuální styl, spočívající ve zpodobňování brutality a tragických událostí prostřednictvím krásných, téměř poetických obrazů. Pastelových barev a měkkého světla soustavně proudícího prostorem a dopadajícího do tváří postav si ve druhé řadě všímáme čím dál častěji, seriálová estetika začíná připomínat reklamy.
Předchozí série Příběhu služebnice byla díky promyšlené práci s hororovými klišé a napětím, které neumožňovalo snadnou katarzi, rovněž zajímavou odpovědí na krizi amerického mainstreamového hororu. Pokračování už je čistý horor, ale z úplně jiných důvodů. Zatímco loni seriál zapadl do nálad znervóznělých amerických menšin a liberálů, kteří se náhle probudili do doby trumpovské a mnozí se začali ve své zemi cítit nepatřičně, teď jde naproti domácímu štěstíčku zasloužilých matek a sympatizantů všech hnutí pro život.
Handmaid’s Tale není metafora pro dnešek, ale univerzální příběh o ženské vzpouře. Přes slabé epizody patří k seriálům roku
Přestože působivost seriálu po několika skvělých epizodách rozmělnily slabé momenty, červené hábity a bílé čepce „služebnic“ už stihly vstoupit v povědomí jako symbol ženského útlaku. Nejpozoruhodnějším rozhodnutím autorského týmu bylo vyprávět skrze kameru namířenou do tváře Elizabeth Moss.
Tvůrci evidentně zůstali v Gileadu déle, než je zdrávo. Začali trpět stockholmským syndromem a mateřský úděl vyzdvihují skoro stejně umanutě jako příkladní muži Gileadu. I na českých internetech se to v reakcích na seriál hemží exaltovanými výkřiky začínajícími slovy „Jen matka může pochopit... “. Nějaká totalita? Co už s ní, hlavní je vyvést a odkojit potomky, jedno do jakého světa. Jen málokterá služebnice si to v druhé sérii neuvědomuje. A když budou ženy velitelů slušně prosit a nechají si při tom pro pořádek useknout pár končetin, možná svým dcerám už v příští sezóně vybojují právo číst. Bibli samozřejmě.
První série Příběhu služebnice byla podobně jako román depresivní zprávou o nejtemnějších sférách kolektivní historické paměti a analýzou cest, které nenápadně, ale o to jistěji vedou k omezení osobních svobod i dějinným tragédiím. Její pokračování bohužel namísto revoluce přesvědčuje k adaptaci. Falešně konejší zvráceným přesvědčením, že tradiční rodinné štěstíčko si přece sebrat nenecháme a máme právo na trochu sladkobolné romantiky, ať už se s námi, nebo našimi blízkými děje cokoliv.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
