„Z položky ve statistikách se stane živá bytost,“ říká František Suchan ze sportovního webu Bez frází

Prostředí profesionálního sportu dělá z fotbalistů, hokejistů či tenistů čím dál víc pouhé továrny na rekordy, které neřeknou nic moc zajímavého. Za všechny otřepané fráze o štěstíčku, srdíčku a tvrdé práci nemohou jen sportovci. Svůj podíl na tom mají špatné otázky novinářů, dozor agentů či mediální tréninky, které reagují na fakt, že příliš otevřená sdělení mohou často sportovce poškodit. Své by o tom mohl říct třeba bývalý fotbalový reprezentant Lukáš Droppa, jako jeden z mála se obejde bez agenta. Jenže se také letos v zimě stal terčem posměchu, když se veřejně chlubil množstvím nabídek od špičkových českých a slovenských klubů, aby nakonec zamířil do týmu v druhé turecké lize.

K lidské stránce sportovců se ale kvůli zdrženlivosti agentů dostane divák a fanoušek jen velmi těžko. A publikum tak ztrácí možnost, jak se ztotožnit se sportovci. Tento stav se snaží napravit server Bez frází, který už za rok svého fungování publikoval několik silných výpovědí vrcholových sportovců z různých odvětví, od basketbalu přes hokej až po moderní pětiboj. Bez frází zpracovalo jak humorné příběhy hédonismu Patrika Bergera v Liverpoolu, tak mrazivé výpovědi o domácím násilí v případě reprezentační basketbalistky Kateřiny Elhotové či klinických depresích fotbalisty Jana Rajnocha.

Pojďme se nejdřív podívat na web Bez frází, který jste spustili teprve loni v říjnu, ale už za několik měsíců získal značný respekt sportovců i odborné veřejnosti, o čemž svědčí i nominace na Křišťálovou lupu. Můžeš v pár větách představit podstatu Bez frází?
Bez frází je v tuto chvíli webová stránka, chceme z ní ale vybudovat prostor, který bude rozkročen na více platforem. Je to místo, kde se – v tuto chvíli ještě stále jen čeští – sportovci mohou o svých životech vyjadřovat tak, jak sami cítí. Mohou ukázat své běžné prostředí, své problémy – to, čím si prošli a stále si procházejí. Sami říkáme, že jsou to takové malé životopisy.

Pro většinového čtenáře je asi dost překvapivé, že sportovci ve výpovědích mluví hodně otevřeně. Zároveň to ale může být pro sportovce lákavé, prostřednictvím Bez frází mohou podat stoprocentně vlastní výpověď. Jak potom vnímáš svou roli novináře?
Mně role novináře nebo arbitra v pravém smyslu slova nesedí. Já jsem daleko raději v pozici, kdy dávám prostor lidem, kteří mají co říct a jejich výpověď má smysl. A myslím, že právě to na Bez frází děláme.

Jak se u zpovídaných lidí bije ego, které je u vrcholového sportovce nezbytné, se sebereflexí, která může být v profesionálním sportu brána jako slabost?
Úplně nevím, jak na to odpovědět, protože neřešíme moc konfliktní věci. Vyloženě jsme si i řekli, aby u nás nevycházely záležitosti živých sporů, kdy by šlo o tvrzení proti tvrzení. Možná to ještě vysvětlím jinak – když Patrik Berger vypráví o tom, jak měl senzační levačku a co všechno dokázal, každý ví, že jako hráč byl skvělý. Ale nemyslím si, že bychom chtěli, aby o sobě dvacetiletý kluk vyprávěl, jak je úžasný.

Když jsem četl skvělý článek o domácím násilí v příběhu Kateřiny Elhotové, napadlo mě, jestli jste o jejích problémech věděli už předtím, než jste začali článek psát. Kontaktují vás sami sportovci, nebo se k velmi osobním věcem dostáváte až během rozhovorů?
Když za někým jdeme, už víme alespoň základní kontury jeho příběhu. To ale neznamená, že když si s ním fyzicky sedneme, neobjevíme ještě něco dalšího. Ať už další skutečnost, nebo rovinu příběhu.

A jak si získáváte jejich důvěru?
To musí každý posoudit sám, když si otevře náš web. Mám pocit, že snad všichni nás pustili hodně hluboko, protože cítí, že se u nás můžou svěřit. Nemusejí se bát, jejich slova nepřekroutíme, protože všechno je stoprocentně autorizované. Nevyjde nic, co by sportovec sám neschválil. Často se stane, že řešíme i jednotlivá slova. Někdo nám třeba řekne: „Hele, takhle bych to slovo nikdy nepoužil, mým známým by se to zdálo divné.“ Ladíme i tyto detaily, aby byla úplně minimalizovaná role novináře. A sportovec tak může komunikovat s fanoušky, ale i s lidmi, kteří si procházejí podobnými těžkostmi v životě.

Způsob, jakým k příběhům na Bez frází přistupujete, je až biografický, jak jsi už sám řekl. Kdyby sis měl vybrat sportovce, ať už současného, nebo bývalého, koho bys vyzpovídal, kdo by to byl?
Jedna věc je velké sportovní jméno, o které samozřejmě usilujeme. Ale mě lákají a baví i méně známí sportovci. Zaprvé na ně začnete koukat úplně jinak, protože si uvědomíte, že ze jména v soupisce a položky ve statistikách se najednou stane živá bytost. Vzpomenu si na Marka Hanouska, fotbalistu Dukly Praha. Doufám, že se neurazí. Pro většinu lidí to není známé jméno, byť minimálně na českou ligu je podle mě skvělý fotbalista. Po tom, s čím se Marek u nás odvážil svěřit, čím si procházel, stal se pro čtenáře hrdinou. Troufám si tvrdit, že jemu i Dukle to přineslo více fanoušků, najednou se podívám na zápasy Dukly, jestli se mu dařilo, protože takovému člověku nejde nefandit.

František Suchan ze sportovního webu Bez frází|foto: archiv Františka Suchana

Zmiňoval jsi Marka Hanouska, který emotivně popisuje své začátky fotbalové kariéry, kdy každý den se svým tátou jezdil více než sto kilometrů tam i zpět na tréninky. V případě Patrika Bergera nebo Dominika Rodingera ale najdeme spoustu takříkajíc historek z natáčení, jak se ti ale hledá ten přesah, jak dokážeš v těch lidech najít i vážnější notu a naopak?
U obou se to hledalo snadno. Třeba u Patrika Bergera to bylo o tom, že se člověk nemá bát jít si svou cestou a může se dostat až mezi ty nejlepší. A u Dominika se to psalo samo. Mě strašně baví poslouchat, jak to vypadá v zákulisí, jak vypadá normální život sportovce. Dominik uváděl neskutečné pecky, divím se, že ho ještě na Slovensku někde nezabetonovali, ale na druhou stranu byl otevřený a má sebereflexi. On byl prostě zvíře. Myslel si, že když chytal v sedmnácti druhou ligu, bude z něj minimálně další Petr Čech, a dnes se tomu směje. Má nadhled, dokáže si ze sebe udělat srandu a říct ostatním klukům: „Nebuďte blbí jako já.“ Příběh se v tom hledá snadno.

A i kdyby to byly třeba jen historky z natáčení, pokud je říká člověk jako Patrik Berger, samo o sobě je to zajímavé. Kdy jindy máte možnost nakouknout do kabiny Liverpoolu v 90. letech, kde frajeři snídají anglickou snídani a za pět minut už se v klidu vyvalí na hřiště, ale přesto vyhrávají poháry? I tato rovina je server Bez frází, nejsou to jen silné lidské výpovědi.

Ale když se přece jen dostaneme k silným lidským výpovědím, český sport poznamenaly smutné zprávy z letošního jara, kdy spáchali sebevraždu bývalí reprezentační obránci František Rajtoral i David Bystroň. Setkáváte se s tím, že by vám někdo řekl, že má psychické problémy, ale nemůže nebo nechce o nich hovořit?
Takhle obecně to nejde říct. Ale můj pohled je, že se obecně až příliš rozděluje na sportovce a zbytek lidí. Jenže mezi nimi není rozdíl. A je i naše ambice, abychom ukázali, že sportovci jsou úplně stejní jako ostatní lidi.

Ale přece jenom je na ně vyšší tlak.
Stejně tak je tlak i na neurochirurga. Sportovci jsou samozřejmě víc vidět, není to sranda, občas se napijí, občas je v tom i něco ostřejšího. Ale pro sportovce je strašně těžké s osobními věcmi vyjít ven. Prostředí vrcholového sportu je založené na tom, že tě převálcuje někdo jiný, když nejsi nejlepší. Ve chvíli, kdy ukážeš slabost, ostatní po tobě půjdou a sežerou tě. Zvlášť u nás. Ale osobně si nevybavuji, že by se mi někdo z lidí, se kterými jsem mluvil, vybrečel na rameni. Samozřejmě z někoho člověk cítí zklamání, když mluví o některých obdobích života i kariéry, ale to je přece úplně normální v každém zaměstnání. Holt, někdo se v pátek půjde vylít, někdo si může dovolit psychologa a někdo to musí držet v sobě, aby si ostatní nemysleli, že je slaboch.

Může být podle tebe širší společenská diskuze o těchto problémech cesta, jak zbavit vrcholový sport stigmatizace psychických problémů?
Jasně, když to takhle říkáš. Na druhou stranu, pokud se bavíme o profesionálních sportovcích třeba ve fotbale nebo v hokeji, jsou za tlak zaplaceni. Pokud to někdo nezvládá, může se na to vykašlat. Sportovci mají tolik peněz i za to, aby zvládali svou úlohu – že jsou veřejně známé osobnosti, jejichž výkony podléhají tomu, že na ně kouká a hodnotí je spousta lidí. Spíš je dobré začínajícím sportovcům říkat: „Na tohle se připravte.“