Z uprchlického tábora k 50 Centovi. „Že jsem černej, jsem zjistil až v Česku,“ říká tanečník Akopjan

14. červen 2018

Absolvoval turné s Karlem Gottem, ale už od jedenácti let ho to táhne k rapu. Tanečník Vahe Akopjan si k tanci a hudbě vytvořil vztah v uprchlickém táboře, kde vyrostl pod vlivem své mámy a migrantů z různých kultur a koutů světa. Jak se z arménského kluka stal jeden z nejúspěšnějších českých tanečníků?

Do Česka přicestovala Akopjanova rodina s desetiletým Vahem v roce 1993. „Kvůli válce o Náhorní Karabach byla rodina nucena opustit Arménii. Prodali jsme všechno, co šlo. Táta byl na hranicích, kde bojoval. Nedopadlo to pro něj dobře, měl zdravotní následky. Věděl, že už se tam nedalo vydržet,“ vysvětluje. „Utekli jsme všichni společně, ale otec byl pak deportovaný zpátky do Arménie. Dostal zákaz do Čech. Ten zákaz nám nechtěně roztrhl rodinu.“

Vahe Akopjan vzpomíná na dobu strávenou v uprchlickém táboře jako na dobrodružství. „Byla to bývalá vojenská kasárna, takže to byla spíš sranda. Bunkry, les a skály, s bráchou jsme tam lítali. Pro rodiče to ale bylo mnohem těžší. Opustit svoji kulturu, to, co znají, naučit se novou řeč. Pro ně to byla muka,“ říká tanečník, který s uprchlíky, objevujícími se poslední roky v titulcích médií, soucítí.

„Není to nic lehkýho. Ti lidé neprahnou účelově po tom opustit svoji zem. Situace je to těžká, a strach z nich je živenej a ne vždy je neopodstatněnej. Základ je pro mě ale to, že nikdo nechce opustit svůj domov. Ani mí rodiče nechtěli odejít. Co si pamatuju, tak to moje dobrodružství začalo, až když jsem viděl třeba barevnost zdejších měst,“ vzpomíná performer, když se kouká ven z proskleného studia. „Do tý doby to ale byly muka i pro mě, opustit všechno, co tam znám. Je to risk, všechno prodáte, bojujete o život. Chcete právo žít, to je jediný.“

Vypnout kritiku, cítit radost

Akopjan vyrůstal v hudebním prostředí. „Táta hrál na klavír a máma milovala hudbu, domov byl vždycky plnej hudby. V táboře jsem potkal různé kultury, hlavně lidi z Afriky, kteří pouštěli určitej druh hudby, kterej se mnou rezonoval. Hodně jsem poslouchal Michaela Jacksona, takže ten beat jako takovej mě bavil,“ říká jeden z nejúspěšnějších českých urban tanečníků, kterého byste těžko zařadili do jednoho žánru. „Hip hop byl pro mě odrazovej můstek. Přes breakbeats jsem objevil funk, přes ten jsem se dostal k jazzu. S jazzem mě začalo bavit sedmdesátkový disco, se kterým jsem začal objevovat house. Baví mě hudba jako taková, hip hop je pro mě srdcová věc.“

I přes zaměření na moderní hudbu si Akopjan uvědomuje vliv arménské kultury. „V Arménii je folklór hodně důležitej, je to tradice, která se udržuje. Tanec i hudba je velkou součástí toho národa. Když jsem si uvědomil, že to, co přišlo z Ameriky, je v podstatě jinej folklór, to, co jsem dělal já jako malej, tak mi to hrozně ulevilo. Řekl jsem si, že to znám, že vím, o co jde. Začal jsem potom míchat rytmy. Ty, na kterých jsem vyrůstal, jsem dostal do svýho tance, kterej je postavenej na houseový hudbě,“ popisuje Akopjan. „Při tanci musíš cítit přívětivost vůči tomu, kdo proti tobě tancuje. Měla by se tam vypnout kritika, aby ten druhej měl dobrej pocit. Přesně to mám z Arménie. U nás, když se tancuje, tak je to čirá radost. Když někdo tancuje, tak mu tleskáš, pobízíš ho, snažíš se ho dostat do varu. To mi zůstalo.“

Do desíti bez barvy

Být snědší kluk na české základce nebyla vždycky čirá radost a potlesk. „Do deseti let jsem nevěděl, že jsem černej. Nikdy mi to nikdo neřekl, prostě jsem byl. Na základní škole jsem se dozvěděl, že jsem černej a špína. Chápu to, v uprchlickém táboře, kde jsem vyrůstal, se ne každej choval tak, jak by měl. Vytvářelo to na ty lidi určitej tlak, ti to potom doma přenášeli na svoje děcka. Ty přišly do školy a my jsme dostali tu sadu,“ říká Akopjan.

„Čím jsem starší, tím víc chápu, jak to funguje. Když jsem byl mladší, tak jsem kvůli tomu byl jednu chvíli dost vztahovačnej. Museli jsme být pořád ve střehu, zbytečně mi to kazilo život. To víte, že vás tankuje, když vám na základce řeknou, že vás nechcou na fotce. Jako dítěte se mě to dotýkalo. V patnácti jsem začal víc tancovat, na lidi to dělalo nějakej dojem, přestali se bát toho neznáma. Občas se mi to stane, ale už to tolik neřeším, jde to mimo mě. Dotkne se mě to, ale beru to jako strach toho člověka. Neberu si to osobně, už ne,“ kroutí hlavou tanečník, se kterým by si teď rád udělal fotku kdekdo. Tančil pro amerického rappera 50 Centa, jel turné s Karlem Gottem a hrál v nespočtu reklam a televizních pořadů. Potkat ho můžete třeba už v červnu na šestém ročníku mezinárodního tanečního a pohybového festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou.

Co je to moderní folklór? Co považuje Vahe za svůj největší úspěch? Poslechněte si celý rozhovor.

 

autor: vis
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka