Za co všechno můžou hipsteři. V Londýně se demonstruje proti gentrifikaci
Symbolem odporu proti gentrifikaci se v Londýně stala hipsterská dvojčata s plnovousy provozující ve čtvrti Shoreditch bar s cereáliemi nazvaný Cereal Killer Cafe.
„Váš obchod je v jedné z nejchudších oblastí Londýna. Mohou si místní dovolit misku cereálií za 3 libry 20 centů?“ Otázkou reportéra britského Channel 4 začalo období masivního mediálního zájmu o nový podnik, který si otevřela dvojčata se stejným hipsterským stylingem poté, co si v kocovině prožili ráno plné mučivé chuti na cornflaky. Myšlenku na to, jaký obchodní potenciál by mohl mít hip bar s různými druhy cereálií podávanými v designových miskách, nepodcenili a dnes díky ní zaměstnávají dvacet lidí. V poslední době ale k náplni práce manažera obchodu patří i umývat výlohu posprejovanou lidmi, kteří je mají v Shoreditch za vetřelce – gentrifikátory. Koncem září na obchod zaútočili účastníci pochodu nazvaného Fuck Parade, a rozpoutala se debata o tom, jestli je ironicky nazvaný byznys dvou irských bratrů dobrým terčem.
Od té doby, co termín gentrifikace poprvé použila britská socioložka Ruth Glass, uběhlo půl století. Glass jím tehdy popsala proměnu londýnského Notting Hillu, který byl ještě v 50. letech čtvrtí slumů, zatímco dnes se tu nakupuje v supermarketech s designovým sortimentem. Bohatí městští bohémové, pro které byla čtvrť zajímavá díky národnostní diverzitě a skvělé architektuře, se začali stěhovat do starých budov, které si nechávali opravit, čtvrť postupně bohatla a raketově se zvýšila hodnota všech pozemků v oblasti. Dělnická vrstva si bydlení v Notting Hillu už dál nemohla dovolit. Něco podobného se od té doby zopakovalo na mnoha místech světa, označení gentrifikace se stalo běžnou součástí slovní zásoby obyvatel velkých měst. „Nic se neděje, jen tu gentrifikujeme!“ ozývá se dobrácky Randy Marsh v aktuálním díle Městečka South Park, který proces „obnovy“ chudých čtvrtí satirizuje. Uklidňuje Kennyho tatínka, jehož dům je uprostřed nejhorší čtvrti South Parku. Za Kennyho okny brzy proudí šňůry stylově oblečených lidí s iphony a číšníků s neonovými cupcakeky na podnose.
Londýn je tradičně místo šokujících rozdílů mezi jednotlivými oblastmi, v posledních letech se v metropoli, kde žije nejvíc miliardářů na světě, pravidelně demonstruje proti nedostatku cenově dostupného bydlení pro lidi s běžnými příjmy. Dříve dělnický Shoreditch se v posledních dvaceti letech stal pro Londýňany nejznámějším symbolem gentrifikace a hipsterské kultury. Kolem centrálního kruhového objezdu se začátkem nového tisíciletí usídlily nové internetové společnosti (Last.Fm, SocialGo nebo 7Digital), David Cameron proto v roce 2010 nazval místo Silicon Roundabout v narážce na Silicon Valley v Kalifornii. Před několika měsíci se objevila zpráva upozorňující na brzkou druhou vlnu gentrifikace, která oblast pravděpodobně promění k nepoznání. Developerská společnost tu plánuje vybudovat dva mrakodrapy s luxusními byty. Místní starosta je proti, starosta Londýna Boris Johnson proto pravomoc vyjednávat s developery přesměroval na svůj vlastní úřad.
#whenyouseeit #cerealkillerbook available for preorder now on amazon pic.twitter.com/JatkiexLpZ
— The Keery twins (@thekeerytwins) October 4, 2015
V atmosféře obav o poslední zbytky místní autenticity a především o místní obyvatele s nízkými příjmy se do ulic Shoreditch vydala poslední zářijový týden Fuck Parade, antigentrifikační pochod lidí s prasečími maskami (v narážce na nedávnou „pig-gate“ Davida Camerona), který se barevnými spreji spontánně vyřádil mimo jiné i na hipsterském baru s cereáliemi. „Sympatizuju s těmi, kdo po nás museli uklízet a je mi líto, že jsme vyděsili některé děti, ale je třeba opakovat, že v této oblasti žije 49 % dětí pod hranicí chudoby. Majitelé domů je často vyhazují násilím, když jim dojdou peníze na zvyšující se činže, hodně rodičů se tu spoléhá na potravinové banky, zatímco noví obyvatelé Shoreditch prodávají misku cereálií za pět liber,“ popisuje důvody své účasti ve Fuck Parade jeden z pochodujících na webu Guardianu.
Actual genius. #hipster #riot #gentrification pic.twitter.com/vGLQukg2vB
— Graffiti Life (@Graffiti_Life) October 3, 2015
Nenávist k hipsterům kvůli gentrifikaci není dnes nic neobvyklého. V českých městech ji zatím nepociťujeme, své o ní však vědí na mnoha místech USA i Evropy. Například v New Yorku, Seattlu, který prodělal změnu mimo jiné kvůli zdejšímu sídlu Amazonu nebo Philadelphii, kde se momentálně vztekle debatuje o luxusní restauraci, která zabrala budovu veřejného učiliště, pro místní komunitu důležitého místa.
V USA a Británii má nenávist k hipsterům hlubší kořeny než v rovnostářštějští české společnosti s odlišnou historií. „Dlouhá a smutná historie segregace, kolonizace a odmítání poskytování služeb jiným rasám tvoří stále přítomný podtext gentrifikace. Explicitně bílá anglosaská estetika hipsterské kultury to jen zhoršuje,“ píše novinářka Sarah Goodyear na webu Citylab. Kanadská aktivistka Linsay Brown ve své eseji vysvětluje, proč jsou urážlivé hipsterské dřevorubecké bradky. Podle ní romantizují období konce 19. století, kdy naposledy letěly: „Co když, ať už vědomě nebo nevědomě, pomáhají hipsteři lhát o kanadské historii? Co když dřevorubecká nostalgie romantizuje a legitimizuje koloniální systém a hospodářství, ve kterém stále žijeme? Hospodářství založené na koloniálních zdrojích a zemi ukradené někomu jinému?“
Unhappy with the state of the country? Why not attack a small business #smart pic.twitter.com/gt3oL8Z4Vm
— Cereal Killer Cafe (@CerealKillerUK) September 27, 2015
Dvojčata Gary a Allan Keeryovy zatím jejich dřevorubecké bradky moc nestály. Na kritiku svého podniku aktivně a sebevědomě odpovídají od samého začátku, mnoho médií jim pomohlo s vylepšením PR a události samotné jsou pro ně zároveň dobrou reklamou. „Pokud hledáte někoho, kdo Londýn zbaví chudoby, nemyslím si, že jsem na to ten pravý. Mám moc práce s hledáním léku na ebolu a receptu na to, jak přesvědčit Kim Kardashian, aby chodila oblečená,“ odpověděl reportérům Channel 4 Gery Keery s pověstnou hipsterskou ironií. On i jeho bratr mnohokrát prohlásili to samé, co autoři bezpočtu novinových sloupků: Cereal Killer Cafe je špatně vybraný cíl. Proč útočit na potrhlý bar vousatých dvojčat a jiné nezávislé podniky, když skuteční viníci gentrifikace, developeři a politici, sedí v kancelářích daleko odsud? Rozhodnutí londýnského starosty o tom, že záležitosti nového luxusního developmentu bude vyjednávat právě on, který výstavbu na rozdíl od místních politiků podporuje, padlo nedávno. V bezprostřední blízkosti Cereal Killer Cafe je k nalezení mnoho podniků a sídel společností, na které by si útok z logiky věci dával větší smysl. Vzít si jako obětní beránky hipsterská dvojčata se zdá být trefou mimo.
Podle zakladatele anarchistické skupiny Class War, která Fuck Parade zorganizovala, však událost dopadla velmi dobře. Osmašedesátiletý Ian Bone by si prý taky býval vsadil spíš na to, že pochod zaútočí na blízkou realitní kancelář, útoky na velké hráče však podle něho nemají žádnou cenu. „Rozbité okno u Foxtonů nevzbudí vůbec žádnou publicitu, viděli jsme ale, co se stalo po útoku barvou na nezávislý obchůdek. Útok na bar s cereáliemi se odehrál spontánně, byli bychom hloupí, kdybychom měnili strategii.“ Class War teď chystá další pochody po celé Británii. „Loni jsme deset měsíců kempovali před Commercial Street číslo 1 (luxusní development sestávající z části pro bohaté a bloku určeného pro sociálně slabé, kteří musejí chodit pouze zvláštním vchodem). Takže je docela legrační, když nám teď říkají, že se máme soustředit na developery. Dělo se tam dost věcí, pálily se loutkové napodobeniny politiků, zatýkalo se, novináři o tom ani nepípli. Pak někdo hodí pár pytlů s barvou na bar s cereáliemi a píše se o tom v novinách od Itálie po Nový Zéland,“ říká Bones, podle kterého je boj s gentrifikací prohraný. Class War proto pořádá pochody v oblastech dávno gentrifikovaných a snaží se brát si zpátky, co jde. „V jistém smyslu je jít do Shoreditch jako namířit si to přímo za nepřátelskou linii a na pár hodin tomu území vládnout. Přesně to jsme udělali.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.