„Za dramatika se považuji jen v sebevědomém období,“ říká David Košťák z divadla Letí

David Košťák z divadla
David Košťák z divadla
„O dramaturgovi se často říká, že je hlavou inscenace. Je to člověk, který vybírá, co se bude hrát a kdo to bude režírovat. Ale mě asi nejvíc naplňuje proces zkoušení, kdy člověk plní funkci druhého oka a zároveň je režisérovým partnerem. Je to taková amébní profese, protože s každým režisérem je ta práce trochu jiná,“ popisuje jednu ze svých dovedností dramaturg, dramatik, překladatel a básník David Košťák. Ve studiu Radia Wave jsme si povídali o tom, proč je pro něj divadlo důležité, jaký potenciál cítí ve své generaci, jak vzniká divadelní hra, a došlo i na to, že ve velkém pracovním nasazení se musí odpočívat.

„Dopoledne vyrazím do divadla, zkoušky jsou od desíti do dvou, a pak si dám vypínací chvilku, snažím se nějak psát. Člověk se musí nejdřív trochu vyčistit od toho, co řeší dopoledne, aby se pak mohl věnovat i jiným věcem,“ říká David Košťák. „Podvečer trávím čas osobním životem, což mi přijde stejně tak důležité jako ten zbytek.“

„Čas tvořit pro sebe mám a to je ta nejpříjemnější část. Když člověk píše na zakázku, je limitován spoustou věcí. Mám velkou radost, když vím, že si můžu napsat něco pro sebe i s vědomím, že se to třeba nebude realizovat,“ vysvětluje David.

Ze všech svých profesí se nejbezpečněji cítí v pozici dramaturga. „Je to pro mě taková jistá pozice, cítím se v ní nejmíň zranitelný,“ přiznává. „Mám štěstí na spolutvůrce, jsou to všichni otevření lidé, kteří mi důvěřují, jsou pokorní, dělají chyby, a nebojí se je přiznat. V tu chvíli se cítím svobodný v psaní, protože vím, že taky můžu udělat chyby.“

„Komplexně se dramaturgie naučit nedá. To, co se člověk nenaučí, musíte mít určitou stránku osobnosti, citlivost, pokoru a uvědomění toho, že dramaturgie je partnerská pozice, a jakmile se člověk začne v této funkci moc prosazovat, tak je to vždycky na škodu.“ Davidův záběr je velmi široký, vedle své trvalé spolupráce s divadly Letí a Spektákl, občasného psaní básní a překladů, napsal také libreto k muzikálu Kronikáři v Jihočeském divadle a pohádku pro Český rozhlas Kryštof z papíru. Švandovo divadlo uvádí nejnověji jeho hru Srdce patří za mříže. „Je to koláž otevírající témata, o kterých by se podle mě mělo mluvit. Třeba výstava Bodies – když se lidem řekne, o jak kontroverzní věci jde, najednou si spoustu svého konání rozmyslí, protože je to otázka morálky a etiky.“

„Bylo pro mě důležité do Srdce vnést i lidský příběh, proto je tam postava cizince, který přichází do Čech, protože tu slyší tlukot srdce svého otce,“ přibližuje David. „Na střední škole nikdo neučí zkoumat zdroje, zajímat se o podstatu věcí, nezajímat se jen o titulek, který útočí na první signální.“ I z toho důvodu je prý rád, že může tvořit, být součástí procesu, který přináší řadu kontextů a vyjasnění.

„Mám pocit, že divadlo je dostupné a zajímá všechny, protože holt nepocházím z prostředí, kde k tomu lidi nejsou od dětství vedeni a mají jiné životní starosti,“ usmívá se David nesměle. A potutelně dodává: „Uznávám, že asi žiju v pražské kavárně.“

Poslechněte si celý rozhovor, který se věnuje i tomu, jak pracuje lektor dramaturgie, nebo Davidovu vztahu ke svým vrstevníkům.