Za leukémii nebo rakovinu se v práci nestydíme. Za HIV ano

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03262938.png

První prosincový den si připomínáme Světový den boje proti AIDS. Co všechno ale víme o HIV a AIDS? Počty nakažených v Česku stoupají, aktuálně se hovoří o více než dvou tisících tři sta lidech infikovaných virem HIV. Letos se o své HIV pozitivitě dozvědělo za prvních deset měsíců roku 208 lidí, což je o 13 víc než za stejné období v minulém roce. Statistiky se do médií čas od času dostanou, o čem se ale nemluví, jsou důsledky, s nimiž se musí lidé s HIV potýkat v životě, pomineme-li vedlejší účinky léčby a fakt, že žijí s vědomím nevyléčitelné choroby.

„Šéf firmy, kde jsem pracoval, rozeslal e-mail s mojí fotografií s tím, že mám HIV a kdokoliv, kdo se mnou přišel do styku, se má jít testovat,“ vypráví Pavel o začátku svého konce v zaměstnání. „Když mi můj kolega ukázal ten e-mail a já jsem viděl, že je tam moje fotka, že je tam mapa pracoviště, kde jsem se pohyboval, jaké záchody jsem používal, do jaké kuchyňky jsem chodil, udělalo se mi zle, strašně jsem se rozčílil a šel jsem na policii.“ Policie jeho trestní oznámení po třech měsících odložila s tím, že nebyl spáchán žádný trestný čin.

„V práci jsme byli úžasná parta, bavili jsme se spolu, vycházeli jsme spolu, problémy tam nebyly do chvíle, kdy se kolegyně dozvěděly, že jsem HIV pozitivní. Jedna kolegyně na mě začala řvát, že má doma vnoučata a že se musí chránit, dokonce odvedla vnoučata k lékaři, aby jim udělal testy, a ona sama na testech také byla,“ říká Richard. Virem HIV se nakazil v době, kdy žil několik let ve vztahu.

I Karel měl kvůli své HIV pozitivitě potíže v práci. Jeho příběh se ale nepovedlo natočit. Když svým kolegům na stavbě řekl, že je HIV pozitivní, odtáhli se od něj a stěžovali si stavbyvedoucímu, že s tak nebezpečně infekčním člověkem nechtějí pracovat, bydlet na ubytovně, sdílet společné sprchy, stroje a nářadí. Karel se po několika dnech oběsil. Zanechal po sobě manželku a děti.

„To, že jsem pozitivní, nikomu neříkám, ví to o mně minimum lidí a upřímně – mám z toho strašný strach, až paniku, že by se to dostalo na veřejnost, že by se to lidi dozvěděli a už bych to pak nekontrolovala,“ říká Alena. O tom, že má HIV, ví z jejího pracovního okolí jen závodní lékař, který to ale nikam dál nesdělil. Těžko říct, zda by se její nadřízení a kolegové nezachovali stejně jako v případě Pavla, Richarda a Karla.

Další příběhy HIV pozitivních a poradenství pro případ, že se vás téma jakkoliv týká, najdete na webu www.hiv-prace.cz. Tématu se bude věnovat i čtvrteční Diagnóza F, jejímž hostem bude muž, který byl propuštěn ze služebního poměru kvůli tomu, že je HIV pozitivní.

Ačkoliv se HIV nepřenáší běžným společenským kontaktem a používání společných záchodů, nádobí či nástrojů není rizikové, stejně se na lidi s HIV hledí skrz prsty. Ačkoliv si Česká společnost AIDS pomoc udělala výzkum, jak by lidé reagovali, kdyby se dozvěděli, že jejich blízký nebo kolega je HIV pozitivní, a nikdo neodpověděl, že by se na dotyčného vykašlal, vyhodil by jej z práce nebo z domova, přesto se několika lidem za rok stane, že v důsledku své nemoci se ocitnou na sociálním dně. „Bylo by úplně nádherný, kdyby se pozitivní lidi nemuseli stydět, nemuseli se skrývat, protože k tomu není vůbec žádný důvod. Žádný jiný člověk, který je nemocný, ať už má leukémii, rakovinu, cokoliv jiného, tak se za to nestydí a nikdo se na něj nedívá skrz prsty, tak proč bychom měli my,“ pokládá spíš řečnickou otázku Alena.