„Začínám být šťastný.“ Přestupní stanice je kulturní prostor pro Žižkováky i lidi bez domova
Dá se vytvořit sousedské společenství na zelené louce? A je možné provozovat cool sekáč a zároveň efektivně pomáhat lidem bez domova? Žižkovský sociální podnik Přestupní stanice otevřel nedávno a snaží se o propojení aktivismu s budováním otevřeného prostoru pro všechny.
Ulice pod Olšanským náměstím si ještě udržují ospalou atmosféru starého, omšelého Žižkova. Dveře do obchodu Přestupní stanice jsou otevřené, na venkovním parapetu stojí džbán s limonádou zdarma. Nejužší kolektiv Přestupky tvoří sociální pracovnice Eva a Jana a Václav, který žil dvaadvacet let na ulici. Koncept podniku je jednoduchý. „Máme obchod s oblečením, které nám lidi darují a které pereme v sociální prádelně. V obchodě chceme zaměstnávat lidi bez domova a tím jim pomoci dát si život zase do pořádku, najít si bydlení, stálé zaměstnání nebo urovnat si rodinné vztahy. Jak kdo bude potřebovat,“ vysvětluje Eva.
Neradikální rovnostářství
Zatím v obchodě pracuje na částečný úvazek Václav. Eva se s ním potkala ve starším projektu taky zaměřeném na pomoc lidem bez domova. Až se podaří získat více peněz, chtěly by Eva s Janou zaměstnávat více lidí v nouzi. Podnik stojí na co největší rovnoprávnosti. Vztah mezi sociálními pracovnicemi a pracovníky a lidmi bez přístřeší neurčuje hierarchie zaměstnavatel – zaměstnanec nebo klient. „Jde o horizontální rozdělení moci. To neznamená, že budeme dělat všichni všechno a že třeba Václav nebude jen náš prodavač, ale náš spolupracovník,“ říká Eva a dodává, že to lidem pomáhá uvědomit si vlastní hodnotu. „Mohou pochopit, že nemusí být vždy na spodních příčkách společnosti. Václav klidně může být po praxi u nás provozním nebo manažerem podniku. Rádi bychom, aby se sem lidi mohli kdykoli vracet, aby věděli, že za nimi vždy někdo stojí.“
Eva s Janou si přejí, aby se v Přestupce lidé navzájem potkávali a zvykli si v ní trávit čas. Ve stanici pořádají promítání, přednášky nebo sousedské večeře. Program se zaměřuje na aktivistická témata, například ekologické problémy nebo problematiku sociálního bydlení. Momentálně se tu konají Týdny aktivismu, kdy se v debatách diskutuje, co vlastně jedinec ve společnosti zmůže. „Chceme lidi i svým způsobem vzdělávat, aby si všímali svého okolí a uvědomili si, že dát někomu housku na ulici nestačí, je třeba, aby se daný problém řešil ve společnosti komplexně.“
Eva s Janou se shodují, že nechtějí, aby do Přestupky chodili jen jejich přátelé a lidé ze stejné sociální skupiny, a ačkoli spolupracují s dalšími žižkovskými autonomními centry, nechtějí spolupráci oficializovat. „My nejsme tak radikální, snažíme se být otevření i lidem, kteří nejsou z těchto kruhů a kteří by nešli například na Kliniku, protože je pro ně třeba moc anarchistická,“ říká Jana.
Žádná hipsteřina
Všichni z Přestupky se shodují, že se jim zatím daří oslovovat nejen vlastní sociální bublinu. „Chodí nám sem i lidi z nejbližšího okolí, kteří nás objevili náhodou, protože šli kolem, nebo jim o tom někdo ze sousedů řekl. Zalíbilo se jim tady a začínají se vracet.“ Podle Evy je někteří už označili za hipstry. V poslední době se totiž z pomáhání druhým stala móda, v některých případech jsou ale potřební jen zástěrkou pro běžný byznys. Ze sociální problematiky se občas stává zážitková aktivita, která slouží ke ždímání emocí, ale neřeší skutečné problémy. Na první pohled tak na některé může působit i Přestupní stanice, přece jen připomíná trendy second hand. Ale v tomto případě se ukazuje, že obchod s pěkným oblečením skutečně funguje a pomáhá. Už teď ho navštěvují lidé, kteří by vůči čistě aktivistickému prostoru měli předsudky, a řada z nich se i zapojila do debat a do komunitního dění. „Zatím tu mám s lidma jen výborný zkušenosti, ještě se mi nestalo, že by někdo nadával. Choděj sem samý suprový lidi i tady z okolí a já si s každým rád pokecám. Nejdřív moc lidí nechodilo, ale pak si o tom řekli a teď už nám sem třeba i nosí oblečení,“ potvrzuje Václav.
Sám bydlel dlouhá léta ve stanu. Nyní už má vedle Přestupní stanice ještě další zaměstnání a bydlí v běžném bytě s kolegou. Aktivity ve stanici mu pomohly po letech stabilizovat situaci v rodině: „Po sedmnácti letech jsem se dal znova dohromady se synem, potkal se s vnučkama, no a začínám se cítit šťastný.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
