Žádné katastrofy před čtvrtou třídou. Jak mluvit s dětmi o klimatu, aniž bychom je přetížili?

Výtvarnice a lektorka Lucie Marková, která dnes pracuje s dětmi v Novohradských horách v rámci projektu Pilgerland Poutní krajina, zjistila, že emoce, které v ní šumění listů vzbuzuje odmalička, jsou u jiných dětí úplně jiné. „Pak už jsme byly jenom venku,“ říká. „Tvorba se stala cestou — nejen k poznání procesu, ale i k tomu místu samotnému.“

Petr Daniš, dlouholetý ředitel vzdělávacího centra TEREZA a spoluiniciátor programů Učíme se venku, se v rozhovoru vrátil k otázce, kdy vlastně začít mluvit s dětmi o klimatické krizi. Jeho odpověď je jednoznačná: ne příliš brzy a ne příliš tíživě. „Žádné katastrofy před čtvrtou třídou.“ Naložit dětem na bedra tíhu světa a zároveň jim říct, že je to jejich problém k řešení, považuje za nepřiměřené. Na prvním stupni podle něj patří do výuky spíše návyky a přirozený kontakt s přírodou než data o dekarbonizaci.

Oba hosté se ale shodují v jednom: klíčem je pravidelnost a konkrétní místo. „Vráťte se ke stejnému potoku víckrát za sebou — jak se ta zkušenost mění, jak se prohlubují emoce,“ popisuje Lucie Marková. Právě opakovaný kontakt s jedním místem buduje to, co lze těžko naučit ve třídě: citové pouto ke krajině.

A právě tady naráží české školství na svůj slepý bod. Podle Petra Daniše máme krásně sepsané vzdělávací cíle, ale v praxi učíme látku. „Zapomínáme na základní lidské cíle — jak žít dobrý život. To opravdu děti ve škole neučíme, i když to možná v těch cílech vzdělávání máme napsáno.“

Jak pomáhat dětem zamilovávat se do přírody? Jak s nimi mluvit o klimatu a provázet je i klimatickou úzkostí? Poslechněte si záznam živého vysílání magazínu Podhoubí z festivalu Budějovický Majáles s hosty Lucií Markovou a Petrem Danišem.