„Žánrová čistota mi leze na nervy,“ říká Dora Kaprálová o Ostrovech, knize o pomíjivosti i nekonečnu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dora Kaprálová

Dvacet kilometrů severně od Budapešti leží ostrov. Ostrov ohraničeného ráje. Žije tu pětigenerační komunita Menedék, skupina chatařů, potomků židovských komunistů, turistů, volnomyšlenkářů, esperantistů. Je to jediný opravdový ostrov, o kterém Dora Kaprálová píše ve své poslední próze. Všechny další ostrovy v autorčině stejnojmenné knize jsou čistě abstraktní.

Na mapě by měl čtenář lupou kroužit někde kolem pojmů, jako jsou „smysly, poezie, lidskost, sklíčenost, konečno, nekončeno“. Nemusí se přitom bát, že by ho čekaly náročné filozofické traktáty. Kaprálová svoje ostrovy abstraktních pojmů vymezuje lehce odvyprávěnými, vtipnými příběhy, do kterých se vejde metafyzický obraz prdu nebo výlet s brněnským autobusákem, který původně studoval na katolického kněze. Někdy se přitom Ostrovy čtou jako umělecké reportáže, jindy jako vyfabulované povídky. 

Kniha Dory Kaprálové Ostrovy

„Žánrová čistota mi leze na nervy,“ říká Kaprálová, „pod žánr povídky se vleze ledacos. Pokud má text nějakou pointu, k něčemu spěje, tak je úplně irelevantní, jestli je psaný nějakou deníkovou formou – dokonce jsem teď tak rozjetá, že si myslím, že by se povídka dala napsat i ve verších.“

Kdy se má čerpat ze skutečnosti a kdy fabulovat? Poslechněte si Liberaturu o knize Ostrovy Dory Kaprálové a dozvíte se také, jak se dá pravdivě psát o nesmrtelné ozářené lišce nebo jak se má indián žijící v Berlíně.