Zažít Island jinak aneb jak jsem pracoval na filmovém festivalu v Reykjavíku

3. listopad 2017

Necelých 10 let po bankrotu Island prožívá novou ekonomickou konjunkturu a významný podíl na HDP má vedle tradičního rybolovu a těžby aluminia i turistika. Reykjavík v mnohém připomíná Berlín na vzestupu, nad městem se zvedají řady stavebních jeřábů, proluky po vybouraných domech se plní graffiti, noční život je cool a jeho tempo určuje životní rytmus mileniálů.

Z turismu se v podání Islanďanů stává promyšlený systém pobídek a cílí na různé okruhy návštěvníků. Do tohoto komplexu svérázným způsobem zapadá i Reykjavík International Film Festival, akce, kde jedinými univerzálními jazyky jsou angličtina a film.

Reykjavický mezinárodní filmový festival (RIFF) má otevřený koncept. Festival původně vznikl jako „myšlenkový experiment“ rozvíjený v jedné závěrečné univerzitní práci. Napsala ji současná ředitelka festivalu Hrönn Marinósdóttir. „Je možné na Islandu pořádat velký mezinárodní filmový festival?“ položila si zdánlivě banální otázku. Dnes už je odpověď zřejmá. I to, že experiment ožil a stal se skutečností.

Letos se ve dnech 28. září až 8. října už počtrnácté sjeli do Reykjavíku členové festivalového štábu i návštěvníci akce, a to doslova z celého světa. Spolu s nimi jako festivalový dobrovolník také autor tohoto textu, dokonce už druhý rok za sebou. Těch důvodů pro zdánlivě neekonomické jednání může být několik: Kromě velké řady filmů, které máte možnost zhlédnout, se vám v průběhu 11 dní trvajícího festivalu dostane hlavně příležitosti „zažít Reykjavík a Islanďany jinak“.

A organizátoři reykjavického festivalu jej opravdu otevírají každému, kdo vládne jazykem globální komunikace. Oficiální řečí tu je angličtina, většina členů štábu jsou totiž cizinci bez znalosti islandštiny. Značná část promítaných filmů (celá islandská produkce) se přitom titulkuje do angličtiny, filmy v anglickém jazyce se většinou islandskými titulky neopatřují.

Na festivalovém programu najdeme produkci dokumentární i hranou, alternativní i komerční, filmy pro děti i studentskou tvorbu. Sympatické je, že hlavní soutěžní sekce je věnována začínajícím autorům – jejich debutům či druhým filmům v pořadí. Nejvýraznější koncept zase vykazuje sekce Different Tomorrow, zaměřená na filmy artikulující ideu futurismu, a to ať už jde o problematiku přírodních věd, společenskou, či technologickou. A pokud se zajímáte intenzivněji o islandskou kinematografii, tak určitě si nenecháte ujít showcase aktuální domácí produkce, nazvaný Icelandic Panorama.

Pohled do budoucnosti

Do budoucnosti islandského filmu lze nahlédnout díky prezentaci krátkých filmů místních začínajících režisérů a režisérek. Ti nejlepší z nich už mají jednoznačně nakročeno k celovečernímu debutu – zvládají dobře práci se stylistickou drobnokresbou a vyprávění na omezeném prostoru. Otázkou zůstává, jestli vůbec takový počet disponovaných tvůrců může najít uplatnění v rámci kinematografie extrémně malého státu.

Více se podle všeho místním mladým režisérům a režisérkám daří díla komediální a tragikomická. Na rané filmy Formanovy (a Passerovy a Papouškovy) upomněl pubescentními hrdiny a poetikou všednosti z periferie režisér Brúsi Ólafsson ve snímku Sjáumst (Měj se). To nejlepší z komediální produkce ČT2 v 90. letech (Tuzemský konzumní, Dvaadvacítka apod.) zas pamětníkovi evokoval snímek Hláturinn lengir lífið (Smích prodlužuje život, režie Vigfús Gunnarsson). A Rickyho Gervaise si zjevně dobře nakoukal komik Smari Gunn, excelující v mockumentu The Macarone Man o Islanďanovi, který se rozhodl prorazit v Británii s makaronkami.

Tragikomický portrét postavy, přesahující ale kvalitou úroveň cvičení, suverénně vystřihla ve snímku Munda režisérka Tinna Hrafnsdóttir. A s dětskými herci pracovaly ve svých filmech – dramatu Ungar (Mláďata) a poetické férii Enginn má sjá mig (Takhle mě nemůžou vidět)  –režisérky Nanna Kristín Magnusdóttir a Anna Gunndís Gudmundsdóttir. Společné měly i to, že do jedné z rolí obsadily Ólafura Darriho Ólafssona, které jste mohli vidět třeba v seriálech jako True Detective nebo Banshee.

Islanďané nebrigádničí

Jako nezisková akce závisí RIFF do značné míry na práci dobrovolníků, dokonce více, než je zvykem v Česku. Dobrovolníci jsou většinou cizinci (Islanďané nemají ve zvyku brigádničit) a obstarávají všechny nižší a střední neodborné práce (od kontroly lístků u sálů po vystavování akreditací a základní servis pro hosty), přičemž složení pracovních směn v kinech se pokaždé výrazně mění. Festival je stále v pohybu, což klade vysoké nároky na zodpovědné osoby z jádrového štábu a pochopitelně vede k řadě karambolů, jak je u živé akce takového rázu obvyklé. Úrovní organizace jsou na tom opravdu největší české festivaly lépe, ale to se zjevně odvíjí od podílů placených členů štábů a neplacených pomocníků, kterých je na RIFFu naprostá převaha.

Dobrovolníci přitom nedostávají žádné peníze, stejně ale většina z cca osmdesátihlavého sboru je tvořena cizinci. Cestu si platíte sami, festival ještě loni aspoň zprostředkoval ubytování v centru Reykjavíku za „nereykjavicky“ výhodnou cenu (hostel bohužel padl za oběť gentrifikaci a na jeho místě už vzniká nějaká moderní účelová budova), akreditaci máte zdarma i přístup na většinu festivalových party a doprovodných akcí.

Dvojí tvář Islandu

Zážitkem pro mě osobně byly už třeba jen samotné programové bloky věnované tvorbě mladých islandských filmařů. Jde o nejvyhledávanější položky na menu RIFFu, i když často v sále usedají hlavně příbuzní a přátelé tvůrců. „Je to prostě malé město,“ vysvětlil mi lapidárně novinář Valur Gunnarsson, když jsem se podivoval nad nebývalou návštěvností studentských produkcí. A doplnil, že důležitou roli hraje i prvek národní hrdosti a komunitní podpory.

Že nejde o frázi nebo ojedinělou zkušenost, jsem zjistil při jiné příležitosti, když jsem se ve společnosti Valura náhodou ocitl v hudebním klubu Húrra na premiérové projekci klipu jedné z místních kapel. Zadní trakt podniku, kde se odbývají koncerty, obsadili členové kapely, kolegové hudebníci a jejích přátelé a společně jsme sledovali reklamní estetikou inspirované, středově komponované obrazy s dětmi tančícími na klipovou hudbu. Vše se v ten moment zdálo tak přirozené, jako by se tu takové krátkodobé divácké happeningy konaly pravidelně a naprosto samozřejmě

Dvojí tvář Islandu snad úplně nejlépe ilustrují dvě rovnoběžné reykjavické hlavní třídy. Zatímco tepající ulice Laugavegur je v denní či noční dobu plná turistů (a i v anglicky psaných místních tiskovinách najdete ironická povzdechnutí, jak těžké je tam vůbec narazit na Islanďana), pod ní se táhnoucí Hverfísgata je často takřka liduprázdná, prohánějí se po ní za každého počasí cyklisti a najdete tu třeba příjemnou veganskou kavárnu a prodejnu desek s přiléhavým jménem Vínyl.

A právě nedaleko ní se nachází i Bíó Paradís, nejznámější islandské kino a donedávna centrum festivalového života RIFFu. Dalšími klíčovými prostory, kde se odbývá většina projekcí, jsou Háskólabíó a Severský dům, nacházející se v areálu Islandské univerzity.

Za kulturou s popcornem

Něco takového u nás najdeme jenom těžko. „Bio Ráj“, jak by asi zněl přiléhavý překlad názvu biografu, je prapodivný hybrid multiplexu a artového kina, i když k tomu druhému má mnohem blíž. Třísálové kino v období mimo RIFF naplňuje svůj program převážně artovými a nezávislými tituly, současnými i z dob minulých. Součástí objektu je i adekvátně zařízená kavárna a kouzelný „chill room“, vytapetovaný variacemi na plakáty ke slavným filmům, které vytvořili různí islandští výtvarníci při příležitosti série projekcí nazvané Černé neděle (Svartir Sunnudagar).

Islandskou experimentální hudbu vedou ze tmy sebevědomé ženy

Kælan Mikla

Kapely z okrajových žánrů to na Islandu nemají lehké. Dostat v zemi, která má stejný počet obyvatel jako Brno, na koncert aspoň dvacet lidí může někdy být nemožný úkol a hrát dokola pro ty stejné může být frustrující. Skupina mladých žen okolo kapely Kælan Mikla hledá recept, jak temné elektronické, noiseové a post-punkové projekty z Islandu vytáhnout z přítmí zkušeben.

K fungování kin multiplexového typu jej přibližuje souvislý provoz ve 3 sálech a prodávaný popcorn, který si s sebou diváci berou i ke sledování filmů vyššího stylu. Těžko popisovat, jak na člověka navyklého na jiné kulturní standardy působí, když na projekci 5. a 6. dílu Kieślowského Dekalogu (ano, jsou to ty o zabíjení a o lásce) nakráčeli lidé vybavení kyblíky s popcornem. Na druhou stranu, z rozhovoru s ředitelkou kina Hrönn Sveinsdóttir jasně vyplývá, že jeho provozovatelům spíše než o pěstování filmového umění jde o posilování komunitního charakteru prostřednictvím filmové kultury.

I sebelepší filmový zážitek vám ale na Islandu můžu snadno a rychle zastínit (a to doslova) jedna jediná věc: totiž místní počasí. Pořád se mění, a pokud poznáte i jeho odvrácenou tvář, na podzim zvláště kombinaci prudkého větru a rozptýleného deště, začnete tuto krásnou zemi z duše nenávidět. Aspoň na chvíli. Dokud se vítr neztiší. A třeba i vyjde slunce.

autor: Petr Pláteník
Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.