Ze zářivé hvězdy černou dírou. Zemřel zpěvák Scott Walker, hitparádový lamač srdcí i posluchačských očekávání

Vzestupy a pády pěveckých hvězd jsou jedním z koloběhů populárního umění. Vlastně tím stínují dění ve vesmíru kolem nás: čím větší a zářivější hvězda, tím zběsilejší stav, do kterého se po spálení svého nitra hroutí. Zhroucení Scotta Walkera, člena kdysi velepopulárního amerického „proto boy bandu“ The Walker Brothers, by se tak dalo připodobnit ke vzniku černé díry – ale stejně jako černá díra i Walkerova následná kariéra vás spolkne a nepustí.

Scott Walker – Scott 4|foto: 4 Men With Beards

Odjakživa to s ním bylo trochu naruby. Bratři Walkerovi žádnými bratry nebyli a megahity jako The Sun Ain’t Gonna Shine Anymore, kterými v polovině 60. let vraceli v britských žebříčcích úder invazi The Beatles, vykazovaly tvůrčí intelekt, záhy zúročený ve Walkerově sólové tvorbě. Sérii pěti (!) sólových desek, které vychrlil mezi lety 1967–1969, završila ikonická Scott 4, podepsaná ještě jeho rodným příjmením Engel a obsahující čistě původní tvorbu. Idol z hitparád najednou zpíval texty vycházející z filmů Ingmara Bergmana a píseň inspirovanou vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa ironicky věnoval „neostalinistickému režimu“.

Album propadlo a The Walker Brothers v mezičase ukončili činnost. Když se v polovině 70. let vrátili s dvojicí desek No Regrets a Lines, Scott poprvé nepřispěl jedinou písničkou. Sám sice stihnul vydat hned několik dalších sólovek, ale ani na nich nepracoval s vlastním materiálem. Jako by sbíral síly na přelomové album Nite Flights (1978), poslední desku The Walker Brothers a výpadovku vstříc jeho další, čím dál svéráznější hudební trajektorii.

Pustit si Nite Flights hned po šedesátkových singlech The Walker Brothers je šok, odrážející nejenom proměnu populární hudby jako takové. Ani tenhle šok ale posluchače nepřipraví na hudbu, se kterou Scott Walker zaskočil o necelých dvacet let později i poučené publikum. Zatímco osmdesátková sólovka Climate of Hunter ještě nabízí tradiční písňové struktury, v roce 1995 vychází přelomové album Tilt a černá díra se rozšklebí dokořán. Dojemné intro Farmer in the City je posledním milosrdným zastavením před pádem za horizont událostí, odkud už není cesty zpátky.

Scott Walker: Tak daleko, že mu svět sotva stačí

• Upravit
• Smazat

V písních Scotta Walkera se setkávají hnědí trpaslíci s mrtvými manželkami diktátorů, symfonické orchestry s hrou na syrové maso, něha s nekompromisností, plachost s genialitou. Americký zpěvák, básník a skladatel Scott Walker žije v ústraní a každá jeho albová novinka je událostí.

Téhož roku se Scott Walker objeví v televizní show Joolse Hollanda, s elektrickou kytarou, slunečními brýlemi a postupující pleší, kterou ještě nezačal ukrývat později všudypřítomnou kšiltovkou. Zahraje epilogovou písničku Rosary, ten stále nezaměnitelný hlas mu sténá kolem strohého vybrnkávaní a výmluvně konstatuje: „And I gotta quit.“ Ze své estrádní minulosti vystoupil Scott Walker zcela a úplně, během dalších dvou dekád vydá ještě skvělé desky The Drift a Bisch Bosch a stihne také spolupráci s kněžími hluku Sunn O))) nebo produkci pro britpopové Pulp.

Na co už čas nemá, to jsou studiové kompromisy. Ne náhodou si ve světě filmu považuje režiséra Michaela Hanekeho – stejně jako Haneke neváhá své diváky ve jménu uměleckého záměru terorizovat, Scott Walker nahrává perkusivní linky mlácením pěstí do syrového masa a nepotřebuje se starat, jestli vy takový zvuk doceníte a správně zasadíte do zamýšleného konceptu.

Na Bisch Bosch najdete přes dvacet minut dlouhou skladbu pojmenovanou SDSS14+13B. Kryptický název připomíná astronomické označení vzdálených hvězdných soustav. Co všechno ukrývala ta v hlubinách Walkerova vnitřního vesmíru, budeme zkoumat ještě dlouho po jeho smrti.