Zemřel autor Texaského masakru motorovou pilou Tobe Hooper, kožená tvář filmového hororu

Začátek 70. let byla éra, která přála malým, drzým a krutým filmům natočeným nezávislými filmaři za pár desítek tisíc dolarů. Vydělávaly miliony. Vedle Romerovy průkopnické Noci oživlých mrtvol z roku 1968 to byl Poslední dům nalevo z roku 1973, ve kterém režisér Wes Craven přepracoval Bergmanovu artovou klasiku Pramen panny do podoby brutálního rape and revenge filmu. Hooper a jeho spolupracovník Kim Henkel se přidali v roce 1974 s filmem o rodince, která na americkém Jihu po několik generací piluje praxi bourání lidského masa. Jejich rozhodnutí bylo poměrně pragmatické – Hooperův předchozí film Eggshells, zachycující komunitu hippies na sklonku šedesátých let, neměl velký úspěch, a tak se rozhodli sáhnout po dravější, kontroverznější a nihilističtější látce.

Směs hysterie a debility okořeněné kanibalismem

Z Texaského masakru se postupem let stala ohromná legenda. A jako každou legendu ji provází řada mýtů a protichůdných interpretací. „Tento film je hnusná sra*ka, v níž nelze najít nic hodného zapamatování,“ vystihuje tehdejší všeobecné pohoršení dobová recenze z časopisu Harper. „Je to směs hysterie, debility okořeněné kanibalismem, voodoo, astrologií a kultem hippies. Vše obalené přehnaným násilím, které si může vymyslet jen chorý mozek…“ V několika státech zakázaná a údajně mimořádně extrémní podívaná kupodivu zdaleka není tak explicitní jako Noc oživlých mrtvol nebo třeba šedestátkové gore filmy Herschella Gordona Lewise Krvavá hostina a Dva tisíce maniaků.

Hooper nepracuje s umělou krví a speciálními efekty, ale spíš s dovednými náznaky a sugescemi vyvolávanými nápaditou prací s kamerou, střihem a zvukem. Zejména bizarní zvuková, nebo spíš pazvuková stopa dělá z filmu formálně skoro avantgardní počin. Namísto brutálních výjevů nás Hooper děsí spíš nelidskou krutostí vyšinuté rodiny, které jsou hrdinové vydáni napospas bez naděje na záchranu zvenčí.

Zabiják jménem Kožená tvář

Postupně si film zároveň získal pověst bezmála politicky angažované výpovědi. Tuhle představu přiživoval i sám Hooper někdy až neuvěřitelnými prohlášeními. Film byl například propagován jako příběh „podle skutečných událostí“, přestože ve skutečnosti je jen velmi volně inspirován řáděním masového vraha z padesátých let Eda Geina. Hooper nicméně posléze tvrdil, že jeho propagační kampaň byla lživá zcela záměrně – stejně prolhaná byla prý v té době americká vláda ohledně aféry Watergate, ropné krize a války ve Vietnamu. Texaský masakr do sebe nepochybně nasál hodně z dobových společenských nálad a dá se na něj dívat jako na alegorii na tehdejší Ameriku. Otázka je, do jaké míry tak byla opravdu myšlená.

To, co z Texaského masakru ale přežívá nejsilněji, není ani jeho brutalita, ani nihilistické naladění. Je to postava mlčenlivého vraha oblečeného v řeznické zástěře, s obličejem zakrytým maskou z lidské kůže, který v rukou třímá titulní motorovou pilu. Zabiják jménem Kožená tvář (Leatherface) se stal součástí panteonu hororových psychopatických monster po boku Michaela Myerse z Halloweenu, Jasona Voorheese z Pátku třináctého a Freddieho Kruegera z Noční můry v Elm Street. Pro všechny čtyři je zásadní především výrazná, snadno rozeznatelná vizuální image včetně ikonické zbraně, ať už je to motorová pila, řeznický nůž, mačeta, nebo rukavice opatřená čepelemi.

Leatherface přerostl slávu samotného filmu do té míry, že jeho vzhled nebo ikonickou závěrečnou scénu tanečku s motorovou pilou zná i spousta lidí, kteří samotný Texaský masakr nikdy neviděli. Ostatně pokračování Hooperova filmu z roku 1990 už nese název Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III (česky na videu pod názvem Kožená tvář) a jméno maskovaného vraha ponese i nejnovější film Texaské série, který bude mít premiéru letos na podzim.

Mimozemšťané, vraždící žehlička a Poltergeist

Ostatní Hooperovy filmy zůstávají poněkud ve stínu jeho průlomového hitu. Režisér postupně zkoušel štěstí s řadou různých monster, mezi něž patřil vyšinutý vietnamský veterán s lidožravým krokodýlem v Sežráni zaživa (1977), zabiják řádící v pouťovém domu hrůzy v Panoptiku (1981), mimozemšťané v Invaders from Mars (1986), nebo dokonce vraždící žehlící stroj v Děsu v prádelně (1995). Během své kariéry ale vytvořil několik dalších výlučných filmů, na které hororoví fanoušci dodnes vzpomínají s láskou. Za výrazný televizní počin své doby je prohlašována jeho tříhodinová adaptace románu Stephena Kinga Prokletí Salemu (1979). Jeho druhým nejslavnějším filmem je ale rodinný horor Poltergeist (1982), projekt, který ovšem Hooper režíroval na zakázku. Autorem námětu, spolutvůrcem scénáře a producentem filmu byl Steven Spielberg, který ovšem ve stejné době natáčel svého slavného E.T. – Mimozemšťana.

Pro rozšafnou osmdesátkovou společnost Cannon Films pak Hooper natočil vynikající Texaský masakr motorovou pilou 2 (1986), pojatý jako komiksová splatterová komedie, a svéráznou poctu padesátkovým hororům o mimozemšťanech Životní síla (1985), ve které nahá upírka z kosmu vysává z mužů jejich životní energii.

Ke konci své kariéry Hooper coby zasloužilá žánrová persona režíroval dvě epizody povídkového hororového seriálu Mistři hrůzy (2005–2006). Zároveň ale paběrkoval na čím dál lacinějších, okrajovějších a odpadnějších titulech. Asi nejhlouběji klesl s rutinním monster hororem Krokodýl (2002), natočeným přímo pro video trh. Do téhle linie bohužel spadá i poslední Hooperův snímek Djinn (2013), šablonovitý duchařský horor natočený v produkci Spojených arabských emirátů.

Kdo další se upatlá umělou krví?

Hororovým fanouškům tak zemřel další z velkých klasiků, celá popkultura pak může oplakávat smrt tvůrce jednoho z nejikoničtějších filmových zabijáků. Když po roce 2000 povstala nová generace filmových řezníků jako režiséři Alexandre Aja nebo Eli Roth, byla Hooperova klasika (spolu s Cravenovými filmy Poslední dům nalevo a Hory mají oči) jedním z děl, které se dočkalo opravdu důstojného remaku. Texaský masakr motorovou pilou Marcuse Nispela z roku 2003 se úspěšně snaží aktualizovat nervní a chaotický styl Hooperova filmu. Zmíněný letošní snímek Leatherface zase mají na svědomí Alexandre Bustillo a Julien Maury, kteří si své ruce upatlali od umělé krve už působivými filmy Inside (2006) a Livide (2011). Mistr hrůzy je tedy mrtvý, ale jeho motorová pila výhružně burácí stejně hlasitě dál.