Ženy, které milují hudbu. Kniha Under My Thumb je průvodce sexismem rockové historie

4. prosinec 2017

Podtitul sborníku Under My Thumb řekne o jedné z nejdůležitějších hudebních knih letoška mnohé. Písně, které nenávidí ženy, a ženy, které je milují. Na stránkách se otevírá popová pokladnice songů od Rolling Stones přes Nicka Cavea až po Michaela Giru. V osobně laděných esejích je rozebírají novinářky a fanynky a rýsuje se tu dlouho přehlížená perspektiva – ty songy jsou především o nich, jen se jich nikdo na názor neptal.

Skandál kolem filmového producenta Harveyho Weinsteina vyprovokoval i sérii zpovědí s hashtagem #MeToo v hudebním průmyslu. Nepříjemné zkušenosti se sexuálním obtěžováním sdílely zpěvačky Björk, Alice Glass ze skupiny Crystal Castles nebo skladatelka Julia Holter. Dnes mažeme z položky naposledy přehraných skladeb desky od Ducktails, když víme o násilnickém chování Matta Mondanila, nebo raději přeskakujeme alba od emo kapely Brand New. Do této atmosféry osobních přiznání vychází sborník esejů Under My Thumb, který uspořádaly novinářka Rhian E. Jones a akademička Eli Davies.

V devětadvaceti chronologicky řazených textech od stejného počtu autorek se otevírá diskuze o notoricky známých hitech i uzavřenějších a méně známých hudebních scénách – a diskuzi o misogynii vedou projednou ženy. Jak se dočteme v úvodu, rock a pop pro ně dlouho byl „klubem, do kterého neměly přístup“. To je ale dávno pryč a zprávu o této společenské změně podává kniha Under My Thumb. V žádném případě na stránkách nenajdeme těžkopádné rozbory a přehnané moralizování, naopak tu jsou propracované kritické analýzy se vzrušující jiskrou fanouškovství.

V který nohavici ho máš?

Kniha je pojmenovaná po slavném songu Under My Thumb od Rolling Stones, kde zpěvák Mick Jagger zpívá o tom, jak má nad svojí milenkou totální kontrolu. Je to manifest majetnictví a vítězství nad její sebedůvěrou. „Pod mým palcem, svíjející se fenka, která měla svůj den,“ píseň s těmito slovy vznikla v šedesátých letech, kdy se začal používat pojem groupies – tedy fanynek, které se chtěly s rockery jen vyspat. Keith Richards přirovnával koncerty Rolling Stones ve svých pamětech k západní frontě: „Ty holky tam byly, krvácely, měly roztrhané šaty, počůrané kalhotky. Noc co noc a vám to přišlo úplně normální.“

Autorka kapitoly o této slavné britské kapele, Manon Steiner, chování rockerů kritizuje, na druhou stranu se jim i snaží porozumět: „Tihle mladí rockeři začali na holky v publiku nahlížet jako na objekty, zatímco sami nerozuměli svým sexuálním touhám.“ Byla to jiná doba, to ale nemění nic na tom, že Rolling Stones mají na kontě písně jako Stupid Girl nebo třeba Brown Sugar, která není jenom sexistická, ale i rasistická. Rock byl na tomto machismu, manýrách a velkých gestech postavený, posluchačům i muzikantům to přišlo přirozené. Podstatu vystihl na konci sedmdesátých let kulturní teoretik Simon Firth s Angelou McRobbie termínem „cock rock“ – je to žánr agresivní, dominantní a arogantní. „Vystavují svá mužská těla, mají polorozepnuté košile a uplé kalhoty, důraz je kladený na chlupy na hrudníku a genitálie,“ půjčuje si citaci Steiner.

Nejenom poslouchat. Přečtěte si playlist nejdůležitějších knih o hudbě

Výřez z obálky knihy Michaela Azzerada Our Band Could Be Your Life: Scenes from American Indie Underground 1981-1991

„Knihovny nám daly moc,“ zpívala velšská kapela Manic Street Preachers, která byla možná nejlepším příkladem toho, že nestačí jenom poslouchat hudbu, ale je třeba také číst. Jejich hudba byla protkaná literárními odkazy a jednu svoji kompilaci pojmenovali po vlivné knize Lipstick Traces od amerického novináře Greila Marcuse. Ta nechybí ani v našem seznamu významných knih o hudbě, jsou tu jedinečné dokumenty doby, akademické práce i publikace, které změnily přemýšlení o populární kultuře.

Na stránkách knihy Under My Thumb dojde i na producenta Phila Spectra, který skládal líbezné popové melodie, ale týral vlastní manželku. A na rockové hrdiny se tu kouká z jiného úhlu – David Bowie podporoval jinakost, ale kdysi spal s nezletilou Lori Maddox, a britský hudebník Jarvis Cocker měl sice silné třídní cítění, ale taky se v písni Lipgloss posmíval, jak jedna ženská přestává být sexy: „Narostlo ti břicho a vlasy už nejsou šik, místo očí máš jenom díry ve tváři.“

Vůbec nejpozoruhodnější na publikaci je, jak autorky dokážou skloubit kritickou perspektivu s osobním vyznáním a vášní pro hudbu samotnou – líčí tu, jak důležitou roli hráli zmiňované kapely a hudebníci v jejich životech, jak byli soundtrackem k dospívání nebo jak je poslouchaly při sexu na zadní sedačce v autě.

Čím dál listujeme knihou a dostáváme se do současnosti, jsou texty zajímavější. Silná je kapitola o mordýřských baladách, kde je často zavražděna krásná a mladá žena. Písně s kořeny v 19. století zpíval třeba Neil Young a jednu z těch nejznámějších moderních variant – Where the Wild Roses Grow – natočil Nick Cave v duetu s Kylie Minogue. Pozoruhodné je, že motivem vraždy není nenávist, ale až obsesivní láska – zabijáky jsou většinou milenci a snoubenci. „Co někomu přijde jako zločin, pro dalšího může být love song,“ připomíná autorka Kelly Robinson a vyzdvihuje mrazivou paralelu se současností. „Znásilnění a vražda nejsou minulostí. Změňte pár detailů, upravte jména a tyto balady mohou být příběhy z našich lokálních novin, nebo dokonce vlastních deníků.“

Nejste samy

Jedním ze skandálů, který odstartoval první vlnu zpovědí na hudební scéně, bylo přiznání americké zpěvačky Larkin Grimm. Během natáčení sólové desky Michaela Giry ji slavný newyorský hlukař ze Swans údajně znásilnil. Frances Morgan ve své eseji přirovnává kauzu k úvodní písni z Girovy desky Drainland z roku 1995, v You See Through Me je slyšet telefonní hovor s jeho tehdejší životní i hudební partnerkou Jarboe, která okoukala praktiky svého otce, agenta FBI, a telefonát potají nahrála. Gira je opilý a Jarboe mu to vyčítá, on ji nekompromisně odpoví: „Zavři hubu, sežeň prachy, musíme žít.“ Morgan v knize píše: „Jsme jenom diváci, posloucháme kus performativního umění; jenom čtenáři na internetu a zvažujeme pravdivost důkazů.“

Hudební publicistika potřebuje své riot grrrls

03429220.jpeg

Letošek je ve znamení tří důležitých knih o hudbě. Kim Gordon, která po třicet let společně s manželem stála v čele Sonic Youth, své memoáry už vydala a na ty od Carrie Brownstein ze Sleater-Kinney teprve čekáme. Obě hudebnice odehrály nespočet hlučných koncertů a hlasitě vyřvávaly do světa, společně s devadesátkovým hnutím riot grrrl, že holky nemusí být jenom přítelkyní někoho z kapely. Třetím titulem je antologie článků hudební novinářky a šéfredaktorky tištěného The Pitchfork Review Jessicy Hopper, které za posledních víc než deset let napsala s mimořádným nadšením a rozhledem. Vydáním knihy tak položila důležitou otázku: proč není o hudebních publicistkách tolik slyšet?

V druhém plánu Morgan připomíná další důležitou věc: Proč nikdo nenechá mluvit druhou stranu? Vzpomíná, jak ji oslovil editor jednoho nejmenovaného hudebního magazínu, aby napsala recenzi na poslední desku Swans a nezapomněla zmínit kauzu. Editor to prý neřekl na rovinu, ale tohle zadání měla splnit žena. „Zatímco o tom mají ženy psát pro časopisy a magazíny, které primárně editují muži a jsou cílené na muže, my je necháváme ukazovat případy takového násilí, aniž bychom zohlednili jejich spoluúčast.“ Ať je to tak nebo tak, Morgan zdůrazňuje, že hudba Swans ji zocelila: „Tělo může být zraněno, ale extrémní hluk mně dodal odvahu, že můžu přežít; a posilnil mě.“ Swans to každopádně na reputaci neuškodilo a po vydání své údajné poslední desky jeli téměř dvouleté turné, příští rok na jaře přijede do Prahy Michael Gira hrát sólově. Grimm napsala novou píseň se vzkazem: „Nejste samy.“

V knize Under My Thumb nenajdeme žádné jasné odpovědi na otázky ptající se po tom, co je morální a co není. Autorky jen nabízí návody, jak hudbu poslouchat jinak a kritičtěji. Že nejde jenom s povzdechem říct: „Taková byla doba.“ Sborník má dodat čtenářkám a čtenářům odvahu okřiknout chlápky na koncertu, kteří se baví oplzlými kecy. A především jde o výstavní skříň skvělé hudební publicistiky od žen, jejichž pohled – přes výrazné zlepšení situace a rovnější zastoupení – stále v mnoha hudebních časopisech a na serverech zoufale schází.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.