Zfilmovaný hudební playlist Baby Driver je rafinovaný i slastně nablblý zároveň

7. srpen 2017
Z filmu Baby Driver

Kdo by čekal, že nejlepší muzikál roku nebude La La Land, ale akční krimi o mladém klukovi, který dělá řidiče při bankovních loupežích. Ve filmu Baby Driver ale hudba hraje jednoznačně první housle – nebo spíš první elektrickou kytaru. Režisér Edgar Wright vytvořil nejodlehčenější film letošního léta.

Edgar Wright má za sebou několik spoluprací s britskými komediálními herci Simonem Peggem a Nickem Frostem – vzpomeňme zombie variaci Soumrak mrtvých nebo snímek o pivu a mimozemské invazi U Konce světa a hravý komiksový snímek Scott Pilgrim proti zbytku světa. V každém z nich si režisér potrpěl na plynulý a líbivý styl, který často zhušťoval vyprávění do efektních dynamických zkratek. Hlavně Scott Pilgrim předváděl orgie novátorských inscenačních nápadů, jak pracovat s kamerou a přechody mezi záběry.

Ve filmech s Peggem a Frostem si Wrightův styl podával ruku s rychlopalným humorem obou komiků, ve Scottu Pilgrimovi zase vytvářel tekutý časoprostor, šitý na míru rozjíveným fanouškům komiksů a osmibitových videoher. V novém filmu Baby Driver se poprvé zdá, jako by Wright obrátil tenhle princip naruby. Na prvním místě je rytmus diktovaný hudebními skladbami a všechno ostatní se mu podřizuje. Film vypráví o mladíkovi s přezdívkou Baby, který dělá řidiče zločincům při přepadeních. Je ve svém oboru špička mimo jiné i díky tomu, že během práce permanentně poslouchá hudbu ze sluchátek.

Z filmu Baby Driver

Wright v rozhovoru pro deník New York Times vzpomíná na okamžik, kdy si u sebe doma přehrával skladbu Bellbottoms od rockové skupiny Jon Spencer Blues Explosion: „Když jsem ten song poslouchal ve svém bytě pozdě v noci, vysnil jsem si tuhle automobilovou honičku a najednou jsem měl vizuál celé sekvence před sebou.“ Převést tuhle hru imaginace do skutečné filmové scény zvládne málokterý posluchač. Pro režiséra to byla zjevně dost iniciační chvíle, film Baby Driver totiž přesně touto skladbou začíná – a vypadá to, že si Wright v úvodní scéně splnil svůj dávný posluchačský sen. Naprosto všechno, od kamery a střihu po každý pohyb herců a předmětů na plátně, perfektně sedí do rytmu písničky. Je to vlastně dokonalá muzikálová scéna, až na to, že se v ní netančí a namísto zpívání zde jen hlavní hrdina se sluchátky na uších otevírá pusu naprázdno. A podobně skvěle do rytmu vysoustruženou kinematografii předvádí i zbytek filmu.

Wright, který k Baby Driverovi také napsal scénář, se okatě nepokouší o zajímavé vyprávění. Místo toho zabydlel svůj film výraznými stylizovanými postavičkami, které se neustále s gustem předvádějí – Kevin Spacey hraje dokonale chladnokrevného a vždy pohotového bosse, Jon Hamm je velkohubý macho drsňák a excelentní Jamie Foxx si užívá roli nervního psychopata. Baby Driver se také nebojí být okázale povrchní. Hlavní hrdina předvádí dívce svých snů vlastní sbírku iPadů naštosovaných skladbami vhodnými pro různé příležitosti. Jiskra mezi ústřední zamilovanou dvojicí zase nepřeskočí nikde jinde než ve fast foodu. Do téhle slastně nablblé konstrukce patří i fakt, že Baby Driver je klukovská fantazie o mužském hrdinovi, který zachraňuje dívku v nesnázích (do kterých ji navíc předtím sám dostal).

I když se Baby Driver tváří hloupě, ve skutečnosti samozřejmě hloupý vůbec není. Jen nás znovu a znovu přesvědčuje o tom, že příběhy ve filmu nejsou vůbec důležité. To je lekce, kterou nám poslední dobou udílejí čím dál častěji „designové“ filmy, kde vypiplané obrazy a zvuky více či méně úspěšně odvádějí naši pozornost od chatrných scénářů. Vedle staršího, ale dodnes působivého Tron: Legacy dalším příkladem designového filmu, kde téměř neustále zní nějaké hudební hity, je Atomic Blonde, kde rytmus udává hlavně osmdesátkový pop. Jenže zatímco Atomic Blonde je neonově potemnělý a statický, Baby Driver je čirá pestrobarevná radost z pohybu, poháněná hlavně rockovými, bluesovými a soulovými hity. Nejde tu jen o hezké obrázky vybarvené podmanivou muzikou, ale o dokonalou souhru, kde na sebe obrazy a zvuky reagují mnohem těsněji…

Z filmu Baby Driver

Kritici filmu – jako například Ann Hornaday v The Washington Post – mu vyčítají, že jde o hodně eskapistickou a také poněkud cynickou zábavu, která je založená na ironické glorifikaci násilí a zločinců. Taková kritika má samozřejmě striktně vzato pravdu. Právě eskapismus a bezstarostné násilí jsou ale zároveň hlavními pozitivy Baby Drivera. V každé vteřině si totiž uvědomujeme, že tohle je jen film poskládaný z klišé a že nesledujeme žádnou simulaci reality. Je to svým způsobem křehká, vědomě infantilní hra. A dobrý test naší vlastní dětinskosti.

Hodnocení: 90 %
Baby Driver (Velká Británie / USA, 2017, 112 min.)

Další články autora