Žít v luxusní vile, nebo jako Zilvar z chudobince? Výstava představuje bytovou politiku 1. republiky

„Dnes známe jen centrálně plánovanou výstavbu z doby před rokem 1989, pak se zase ručička vychýlila na druhou stranu, kdy bylo bydlení podporováno jako čistě individuální záležitost,“ vysvětluje David Tichý, druhý z autorů výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera. „Možností je ale mnohem víc a za první republiky existovala celá škála takových přístupů. Chtěli jsme je představit i jako možnou inspiraci pro dnešek.“ V letech 1918–1938 stavěli nejen soukromníci, ale i stát a obce, aktivní byla malá i velká družstva nebo soukromí zaměstnavatelé, kteří stavěli pro své zaměstnance.

Nová republika se musela potýkat nejen s nestabilní mezinárodní politickou situací, ale i s obrovským množstvím lidí, kterým hrozilo, že nebudou mít střechu nad hlavou|foto: Tiskový servis Galerie Jaroslava Fragnera

Mnohem víc než dnes se experimentovalo nejen s architekturou, kdy byl v módě například funkcionalismus a začalo se upouštět od tradiční blokové zástavby, ale i s novými formami, začaly vznikat třeba první kolektivní domy. Podle Davida Tichého je to něco, co je v některých západních zemích mnohem běžnější než u nás. „Když se staví nová lokalita, tak tam musí být zastoupeno městské bydlení, sociální nebo nájemní bydlení, něco na prodej a podobně.“ Na stavbě a investování se tak podílí i nejrůznější formy družstev, komunitních a cohousingových projektů i státních a soukromých investičních skupin. V lokalitě jsou pak zastoupeny různé formy bydlení a architektury, a vzniká tak živé město. „Mix různých skupin obyvatel je strašně důležitý, aby město fungovalo a nestalo se z něj sociální ghetto nebo naopak uzavřená bohatá lokalita,“ dodává Tichý.

Bydlení bylo po vzniku samostatného státu jedním z důležitých politických témat. Na konci první světové války probíhala bytová krize, ceny stavebních materiálů i nájmy byly velmi vysoké, navíc pokračovalo ve velkém stěhování lidí z vesnic do měst. Nová republika se musela potýkat nejen s nestabilní mezinárodní politickou situací, ale i s obrovským množstvím lidí, kterým hrozilo, že nebudou mít střechu nad hlavou. „Zabránit slumizaci a spontánní výstavbě, jak ji známe ze zemí třetího světa, byl jeden z hlavních úkolů. Magistráty velkých měst musely přijímat různá provizorní opatření, aby to vůbec zvládly,“ vysvětluje Kohout. Těsně po válce tak například fungoval zákon, který umožňoval do nevyužívaných bytů, a dokonce i pokojů, nastěhovat potřebné. V druhé polovině 20. let se sice poměry zlepšily, ale pak přišla hospodářská krize a situace se znovu zhoršila.

„V roce 1934 žilo v Praze v nouzových koloniích asi 30 000 osob z tehdejších 750 000 obyvatel. A mimo jiné to výrazně podrývalo autoritu demokratického režimu,“ říká Kohout. Na výstavních panelech můžeme vidět, jak tehdejší nouzové bydlení vypadalo. Tisíce lidí žily v chatrčích, skalních obydlích nebo ve vyřazených vagónech. Podle autorů výstavy se státu i přes velkou snahu nepodařilo otázku bydlení uspokojivě vyřešit. „Vedle nepodařené menšinové politiky to byl jeden z důvodů, proč demokratický režim ztratil důvěru velké části obyvatel a proč po válce tolik lidí podlehlo lákavým vizím, které nabízely snadné řešení těchto problémů,“ domnívá se Kohout. „Bydlení je nástrojem společenského konsenzu, když o něj společnost nedbá, může se její významná část cítit vyloučená a to nikdy nevede k dobrým koncům.“