Zlatušková, Hulík, Fila a další: I před quality TV se točily skvělé seriály

03734615.png
03734615.png

O zlatém věku televize neboli quality TV se mluví zhruba od začátku nového tisíciletí, kdy vzniknul seriál Sopránovi. V roce 2016 už existuje dlouhý seznam titulů, které v návaznosti na seriál HBO o rodinném životě gangstera redefinovaly pozici televize jako „hloupého“ média. I dlouho před rokem 2000 však vznikaly kvalitní televizní pořady. Naše anketní otázka tentokrát zněla takto: Který seriál z dob, kdy se ještě nemluvilo o quality TV, považujete za zásadní?

Kamila Zlatušková, kreativní producentka, proděkanka FAMU

Jednoznačně seriál Království režiséra Larse von Triera. Nekonvenční, technologicky punkové, uhrančivé, děsivé, a především nekonečně vtipné dílo. S nezapomenutelnou závěrečnou „upoutávkou“ samotného režiséra na další díl, ve které diváky připravuje na další díl a „na dobré i zlé“. Trierův seriál byl jeden z důvodů, proč jsem se tehdy také rozhodla pro studium, respektive pro práci v televizi. Doufám, že současné tituly řadící se do quality TV budou laťku zvedat výš a výš, aniž by to automaticky zvedalo také rozpočty. Protože originální přístup je to, co se v progresivní televizní dramatice počítá nejvíc.

Kamil Fila, filmový publicista

S termínem quality TV jsem se poprvé setkal v souvislosti se seriálem 24, který na mě nijak nezapůsobil. Až pak jsem čirou náhodou na ČT2 viděl jeden díl seriálu Six Feet Under, což se u nás jmenuje Odpočívej v pokoji. Připadalo mi, že sleduju pokračování Americké krásy, zjistil jsem později, že to napsal stejný scenárista. Myslel jsem, že to je film, než jsem pochopil, že jde o seriál, takže jsem poprvé viděl, že seriál se může filmu vyrovnat. Může být stejně tak náročný, dramatický, vtipný, zároveň vypadat velmi filmově, atmosféricky a nepodceňovat diváky. Byl jsem hrozně překvapený, že se musím dívat dál.

Antonín Tesař, filmový publicista, dramaturg Festivalu otrlého diváka

Dobrých seriálů před rokem 1999 je určitě hodně a zároveň je to obrovské a málo zmapované území. Asi nemá smysl vypočítávat Twin Peaks, Monty Pythonův létající cirkus, Červeného trpaslíka, Ženatého se závazky a další proslulé série. Osobně mám velkou slabost pro povídkové hororové seriály. Mezi moje oblíbence by určitě patřily Příběhy z krypty od HBO, ale opravdu vynikající a téměř zapomenutý povídkový seriál je Thriller z let 1960-1962. Moderoval ho Boris Karloff a byly v něm často opravdu dobře napsané „weird tales“, někdy adaptované z povídek od klasiků jako Robert Bloch nebo Richard Matheson, které pro mě ve finále překonávají i legendární Zónu soumraku. Mimochodem, dostal jsem se k němu přes knihu Stephena Kinga Danse Macabre, kde je starým hororovým seriálům věnovaná hodně inspirativní kapitola.

Alžběta Šáchová, seriálová překladatelka z angličtiny

Samozřejmě mě tehdy braly temnější seriály, protože se to nosilo, a když se člověku pod vlivem údajně lehkých drog kamarád metamorfoval do Boba z Twin Peaks, stačilo to ke zvýšení společenského statusu. Status šel pak rapidně dolů, když jsem u hromadného sledování Akt X pokoutně brala dálkové ovládání a nekompromisně využívala tlačítko „mute“. Ale upřímně, nejvíc jsem si v 90. letech ulítla na Ally McBeal, jejímž vnitřním démonem bylo obří mimino tančící na přízračné "Ugačaka". Byl to slušný předvoj Bridget Jones, ačkoliv tělesné hmotnosti Ally jsem dosáhla někdy v sedmém měsíci svého prenatálního stádia. Jinak jsem se s ní dokázala ztotožnit na téměř všech úrovních. Byla rozkošná a vtipná, a to chceš. Infantilní halucinace v prostředí bostonské právní kanceláře, bizarní advokáti a ještě bizarnější případy fungovaly minimálně v prvních dvou sériích skvěle, pak už z toho sice byla spíš limonádka, ale ten groteskní základ občas příjemně vykouknul a stálo za to si počkat. Dám si znovu.

03036447.jpeg

Štěpán Hulík, scenárista (Hořící keř, Pustina)

Uvedení do úplně jiného světa kinematografie pro mě znamenal seriál Larse von Triera Království. Dávali to, když jsem byl v prváku nebo druháku na gymplu, dokonce snad v hlavním vysílacím čase na dvojce. Dívali jsme se na každej díl a pak jsme to s klukama druhý den rozebírali. Bylo to úplně neskutečné, je to dohromady horor, psychodrama, totálně vykloubené, zároveň neuvěřitelně vtipné, dělá si to srandu z populárních seriálů, což byla tehdy Nemocnice Chicago Hope nebo Pohotovost. Takže pro mě rozhodně příspěvek do quality TV, který ale vzniknul 5 let před tím, než se o tom začalo mluvit. Pak dětská láska Akta X, myslím, že minimálně první dvě série by taky obstály, z hlubšího dávnověku Kořeny podle Alexe Haleyeho, příběh Kunta Kinteho, nepamatuju si už, kolik to mělo dílů, ale taky bych řekl, že by to pod těmihle kritérii obstálo.

03345626.png

Jindřiška Bláhová, filmová publicistka

Twin Peaks. Na začátku 90. let tento seriál naprosto předefinoval, co je možné v televizní seriálové tvorbě, byla to nejpodivnější věc, co se do té doby v éteru objevila. Příběh vyšetřování vraždy Laura Palmer se vymyká výstředním vyprávěním, postavami, ultrapomalým tempem, navíc ústí do otevřeného konce. Dodneška se vedou spory o to, co se v tom seriálu vlastně stalo, co ty jednotlivé výjevy znamenají. Twin Peaks nečekaně spojilo krimi a soap operu a proložilo tyto základní žánrové parametry surreálnými sny, které byly součástí vyšetřování, nabízely stopy. Stopou se tak mohlo stát světlo na semaforu, kafe, koláč... Přesto byl seriál něčím mnohem víc než kombinací krimi a soap opery, byla to vlastně meditace o dobru a zlu. Twin Peaks tak najednou přepsalo představu o tom, že televize je hloupé médium, že TV seriál nemůže být kvalitní propracované drama. Lynch a Forst udělali televizi chytrou a přišli na to, jak dělat seriál nekonečně zajímavým a otevřeným. Ukázali, že může vypadat jinak vypravěčsky, provedením, tématem, a přesně v těchto třech bodech se dají vysledovat kořeny až k současné quality TV, kterou dnes sledujeme na amerických obrazovkách.