Zola Jesus: Když začnu uvažovat nad politikou v Americe, chce se mi odjet

13. září 2017
Zola Jesus

Zpěvačku Niku Rozu Danilovu, vystupující pod jménem Zola Jesus, znají čeští fanoušci poměrně dobře. Její specifický hlas s někdy až mystickou hudbu mohli slyšet naposledy návštěvníci intimního vystoupení v Neone vloni v září. Letos se Česku vyhnula, nejblíže koncertovala na piešťanském festivalu Grape. Na Slovensku byla americká hudebnice vůbec poprvé, i když k Slovanům obecně má blízko, o čemž svědčí název její nové desky – Okovi.

Vy jste tu včera nebyla, ale nad areálem se přehnala velká bouřka. Blesk střídal blesk, program musel být na nějakou dobu přerušen. Nedávno jste na svém twitteru psala, jak jste blesky pozorovala ze svého domova. Jaký máte vztah k podobným přírodním úkazům?

Děsí mě. A to z toho důvodu, že si nepřipadám, že bych přírodě dostatečně rozuměla. Že bych dokázala říct, co se právě děje. Něco z toho je ale inspirující, protože je to to majestátní, větší než my sami… Ale nechtěla bych se nechat znovu vyděsit.

Je příroda něco, k čemu se vracíte? Co se teď objevuje ve vaší tvorbě?

Ano, myslím, že po několika letech, kdy jsem žila ve městech, mi začaly chybět stromy. Což je prostředí, kde jsem vyrostla. Takže jsem se nedávno znovu přestěhovala do lesa, kde mě to inspiruje a kde cítím, že mi to umožňuje se napojit na svět.

Vy jste se narodila a vyrostla ve Spojených státech. Kořeny ale máte ve východní Evropě. Jak jste propojena s touto krajinou?

Kdykoliv sem přijedu, tak tu provázanost vnímám. Například vůně bříz, tyhle stromy znám velice dobře. Nebo jídlo, protože moji prarodiče mi vařili jídla jako boršč nebo knedlíky. Takže mi to tu přijde povědomé, i když jsem vyrostla jinde.

Takže se tu cítíte dobře?

Jsem nadšená, že tu můžu být, a neříkám to jen tak. Nikdy jsem na Slovensku nebyla a chtěla jsem se sem dlouho podívat. Slyšela jsem, že je tu dobré víno a hezká kultura, ráda bych se zdržela déle, bohužel už zítra odjíždím. Takže se budu muset vrátit.

Jak moc je pro vás důležité místo, kde píšete a nahráváte svou muziku?

Hodně důležité. Jsem velmi citlivá na své prostředí. Musí mě to nějakým způsobem inspirovat nebo se alespoň musím cítit dobře, abych mohla tvořit hudbu.

Je pro vás důležitá i politická situace v daném místě?

Žiju v Americe a nemůžu přemýšlet nad politikou – jsem toho součástí. Protože když nad tím začnu uvažovat, chce se mi odjet. Ale mám tam rodinu, jen tak to nejde. Je to poměrně děsivé.

Když spolupracujete s dalšími umělci jako Orbital, M83 nebo aktuálně Black Asteroid, jak moc jste součástí výsledné písně?

Když mě někdo přizve do takové spolupráce, je to opravdu příjemné, protože mi to dává možnost stát se jen nástrojem. Většinou už mají písničku připravenou a na mně je jenom použít svůj hlas, čímž přinesu něco ze sebe. Ale pořád je to celé pod kontrolou těch druhých, což mi vyhovuje. Protože když vystupuju jako Zola Jesus, tak dělám sama všechna rozhodnutí, a ráda si dám někdy pauzu.

V jednom z nedávných rozhovorů jste se zmínila, že máte často problém s formou při psaní svých písní. Zapracovala jste na tom, změnila jste přístup při práci na nové desce?

Dělat hudbu je vždycky boj. Pro mě je to těžké, protože to beru opravdu vážně a jsem na sebe přísná. A v tomhle ohledu není novinka v ničem jiná. Bylo to náročné – hlavně emočně. Ale troufnu si říct, že se s každou deskou zlepšuju.

Říkáte o sobě, že jste introvertka. Je to podle vás viditelné i na pódiu nebo jak se to projevuje?

Musíte se zeptat publika. Mám pocit, že to je znát. Dělám, jak jsem sebevědomá – strašně moc se chci na diváky napojit, na druhou stranu se potřebuju od všeho odpoutat a vypnout své vědomí, které mě tím nepříjemným pocitem zbrzďuje.

Častým tématem, které se objevuje ve vaší hudbě, je smrt. Je to něco, s čím jsou lidi v současnosti lépe srozuměni, když se v médiích i ve společnosti často na toto téma diskutuje?

Myslím, že lidé se cítí ve spojitosti se smrtí a stárnutím čím dál více nepříjemně. Alespoň v Americe nikdo nechce čelit smrti a stárnutí. Já se jich také děsím, na druhou stranu se snažím vnímat krásu života. Měli bychom se vyrovnávat se všemi jeho aspekty, přijmout smrt stejně jako narození.

Mluvíte o tom se staršími lidmi nebo na téma dojde při rozhovorech s vašimi vrstevníky?

Mluvím o tom se svojí matkou a babičkou. Moje mamka má hrozný strach ze stárnutí. Až přijde šedesátka, jaké to bude… Prožívám to s ní, skoro jako bych to byla já sama, kdo se bojí svého věku. A babička to má podobně. Je zajímavé zažívat tyhle starosti z pozice někoho staršího.

03156227.jpeg

Vy ale máte přeci jen odlišný život. Jste hudebnice, jste často na turné, cestujete po celém světě...

Osobně je to jediný život, jaký si dovedu představit, že teď můžu žít. I přestože je složitý. Vyžaduje to hodně obětování se, je to zátěž pro tělo.

Je podle vás nahlíženo na ženy v hudební branži stejně jako na muže?

Lidé budou pořád říkat věci jako, že na ženskou hudebnici jsem dobrá. Nebo někdo řekne, že má rád tyhle zpěvačky, a přiřadí tak ženám vlastní žánr. Nesoudím lidi, jak vnímají muziku, ale ne všichni mě vidí jen jako osobu.

Jak jste řekla, vytvořil se z toho samostatný žánr. Neovlivňuje vás tohle nahlížení médií?

Jsem ráda ženou, jsem šťastná, že jsem se tak narodila. Hudba, kterou dělám, a témata, která v ní zobrazuju, jsou ale univerzální. Dají se sdílet mezi mladými a starými, muži a ženami, je jedno, kdo jste.

Zola Jesus o slovanské hudbě, divočině a divoké světici Olze

03695805.jpeg

Nika Roza Danilova přišla do Radia Wave v den pražského koncertu Zola Jesus v klubu Neone. K rozhovoru o hudbě a přírodě vybrala hudbu, která souvisí s jejími rodinnými kořeny. „V poslední době poslouchám hodně písní, které mají slovanský původ. V téhle oblasti nacházím řadu zajímavých mladých producentů. Například ruská hudebnice Lovozero. Mám moc ráda její EP Zagovory.“

V médiích se o vás často píše, přesto se vaše hudba pohybuje v alternativních vodách. Může se to například po vydání Okovi změnit? Respektive toužíte po tom?

Jasně, budu ráda vystupovat ve větším prostoru. I když ale vydám něco popovějšího nebo se mi dostane většího zájmu, pořád to je pro spoustu lidí z různých důvodů náročná hudba. Moje obecenstvo tak bude vždycky menší. Nemyslím si, že dělám muziku, kterou by chtělo poslouchat hodně lidí.

A jak jste se cítila tady na hlavním pódiu festivalu?

Cítila jsem se dobře, miluju velké stage. Taky se mi líbí prostředí. Jen si nejsem jistá, jestli publikum na festivalu jako tento chce zrovna poslouchat hudbu mého typu. Ale děkuju Grapeu za pozvání…

Co vás čeká po osmém září, kdy vychází vaše nová deska?

Hodně koncertování. Jedeme ještě letos Ameriku a Evropu. Sem se vrátím příští rok. Doufám, že i do Bratislavy a východní Evropy.

A taky do Prahy?

Jsem hrozně zklamaná, že teď nehraji v Praze, a trochu jsem proklínala svého agenta. Ale v roce 2018 ji určitě nevynecháme.

Jak si užíváte volného času?

Učím se lukostřelbu. Můj otec je totiž lovec a střílí lukem, tak mě to učí. Sice nevím, jestli budu lovit, ale chci umět střílet. Ale taky čtu a skládám hudbu, procházím se po lesích nebo koukám na filmy. Nic zvláštního.

Můžu se ještě zeptat, co jste dnes měla na sobě?

Ano, je to od mojí kamarádky Jenni Hensler /dženyhenslr/, která mi dělá stylistku a kostymérku.

Užíváte si podobné róby?

Jo, jo… Shoutout to Veronika Ruppert!

Další články autora