Zola Jesus: „Zatím využívám jen 10 % z toho, co umím“
Dvaadvacetiletá hudebnice Nika Roza Danilova aka Zola Jesus představila třetí řadovou desku Conatus v pražské MeetFactory. Večer, na kterém se s novým materiálem předvedli i High Places, ukázal velký kus práce, který na sobě mladá skladatelka a zpěvačka za poslední rok odvedla.
Loňské introvertní temné karaoke na prvním pražském koncertu v Matrixu vystřídalo sebevědomé zářivé vystoupení s čtyřčlennou doprovodnou kapelou.
Svou hudbu sis vždycky skládala sama ve svém notebooku a ze začátku jsi také sama vystupovala, hudbu jsi měla předem precizně připravenou a jenom jsi ji pustila. Teď už je ale situace jiná, jedeš turné se čtyřčlennou kapelou, všechny zvuky se hrají naživo, včetně bicích. Bylo těžké najít způsob, jakým bude tvoje softwarově vycizelované beaty hrát živý bubeník? Je to pro mě těžké, museli jsme se s bubeníkem setkat někde uprostřed našich představ. Jednoduše je to živá bytost a moje bicí jsou velmi anorganické. Takže jsme každý za sebe udělali, co bylo možné, a snažili jsme se dospět k co nejlepší verzi živých bicích.
Právě výrazný a jasně čitelný beat je pro tvoji hudbu od začátku příznačný. Co tě na intenzivních pomalých bicích tak fascinuje? Cítím ve své hudbě beat jako tlukot srdce. Vedle vokálu jsou to právě bicí, které vnímám jako základní prvek, dávají celé věci specifický spád. Od začátku se zvukem bicích různě experimentuju a zkoumám, jakými různými způsoby bych je mohla programovat. Nikdy ale necítím potřebu je posouvat do pozadí. Proto si myslím, že ať už se posunu dál jakýmkoliv směrem, budou v mé hudbě vždycky tyhle dvě dominanty, hlas a beat.
V roce 2009 jsi debutovala se Spoils, v roce 2010 následovalo Stridulum EP a album Stridulum II, další EPčko Valusia a mnoho různých spoluprací. Skoro celý rok 2010 jsi strávila na turné a mezitím ses stěhovala do Los Angeles. Musela jsi jet na doraz a zároveň jsi určitě vnímala očekávání hudebního světa, jestli zvládneš třetí rok po sobě vyprodukovat silný nebo ideálně ještě silnější materiál. Jak se ti pracovalo na aktuální třetí desce Conatus? Celé album je v podstatě o tom, jak jsem se v té situaci cítila. Byla jsem zahlcená vším, co se kolem mě dělo, a zároveň jsem cítila velkou potřebu jít dál, růst a snažit se být lepším hudebníkem a lepším člověkem. Conatus je hodně osobní deska – v tom smyslu, že jsem při práci na ní musela překonávat hodně vlastních vnitřních bloků. Ta deska mě donutila k velké práci na sobě samé, jinak bych ji nedokázala dokončit. Byla pro mě velmi intenzivní osobní terapií.
V druhé půli koncertu se skoro vždycky vydáš do publika a odzpíváš mezi lidmi závěr písně načaté na pódiu. To je docela zvláštní u člověka, který o sobě říká, že má problém s veřejným vystupováním… Hrozně nerada hraju živě před lidmi, je to strašidelné, pořád mě to děsí. Ale zároveň si uvědomuju a cítím, že je hrozně důležité spojit se s publikem, s lidmi, kteří stojí proti mně, dívají se a poslouchají. Takže se vždycky snažím dostat aspoň na chvíli k nim, pod pódium, na stejnou úroveň, zamíchat se mezi ně a stát se na chvíli jednou z nich. Silněji pak cítím, že jsme v tu chvíli všichni spolu. Nikdy jsem neměla ráda pozici performera, protože je vyzdvižený na pódium a působí jakýmsi vyděleným, nedotknutelným dojmem. Ve své hudbě se pokouším s lidmi komunikovat velmi přímo a zblízka. Nejraději bych byla pod pódiem mezi lidmi celý koncert.
Pak by tě ale kvůli tvému malému vzrůstu vidělo jenom pár lidí okolo a to by podle mě bylo škoda. Musím říct, že mě ohromně překvapilo, jaký pokrok jsi ve svém živém vystupování udělala. Vloni ses na pódiu držela hodně při zemi, většinou sehnutá, často na kolenou, téměř jsi neukazovala svoji tvář. Teď stojíš zpříma v jasném světle a při zpěvu je ti většinou vidět do tváře. Používáš jasná a čistá gesta a vypadáš, že při tom vůbec nejsi nervózní. Jak se tahle změna stala? Já jsem z toho popravdě taky hodně překvapená. Musím říct, že tenhle pražský koncert byl docela výlučný. Nemám vždycky tak silné sebevědomí. Publikum tu ale bylo tak příjemné a dávalo mi takovou podporu a energii, že mi to šlo samo.
Výrazně si změnila i své oblečení, dříve jsi byla neustále v černém, tvoje šaty měly mnoho vrstev, pod kterými jsi byla schovaná. Teď vystupuješ ve světlých nařasených oděvech, které mají většinou jen jednu dvě vrstvy a jsou velmi blízko tvému tělu. Jak vlastně o módě přemýšlíš? Jsem v tomhle ohledu poměrně vyhraněná. Hudbu nevnímám jako jediný kanál, je to pro mě komplexní vesmír, který není jen sonický, ale i vizuální. Cítím potřebu zvuk překládat a tlumočit i vizuálně a součástí toho je i oděv, ve kterém vystupuji. Zároveň je pro mě důležité mít na pódiu dobrý pocit, potřebuju, aby mi šaty umožňovaly velkou svobodu pohybu, protože se občas hýbu docela intenzivně. Ta proměna mého oblečení jenom odráží to, jak se na sobě snažím pracovat. Dříve jsem byla pohodlná, schovávala jsem se pod mnoha vrstvami tmavých šatů a cítila jsem se tak před lidmi bezpečně. Pak jsem si ale uvědomila, že je to slabost, a snažím se tuhle věc překonat. Chci dokázat pravý opak, to znamená předstoupit před lidi beze strachu, přímo, bez schovávání. Chci stát pevně za tím, co dělám. Být takhle jasně viditelná je pro mě velmi těžké, ale vnímám to jako výzvu. Myslím, že když budu bojovat sama se sebou, může mě to jen posílit.
To zní jako intenzivní osobní katarze. V podstatě celá aktuální deska je o snaze být lepším a silnějším člověkem. O snaze zvládnout všechny výzvy a tvrdou prací obstát. O tom překonat svůj strach a nebát se hrdě vystoupit sama za sebe. A protože takhle přímé a otevřené veřejné vystoupení je pro mě velmi stresující, potřebuji si být stoprocentně jistá sama sebou a tím, v co věřím.
Písně na Conatus jsi prý skládala u klavíru, je to pravda? Neumím hrát na piano moc dobře. Takže většinou nejdřív zpívám melodii, pak pracuju na beatech a pak k tomu teprve zkouším hrát na klavír a hledám, co by mohlo znít dobře dohromady. Někdy ale začnu s beatem a ten pak inspiruje melodii zpěvu.
Jak uvažuješ o experimentech se strukturou písní, rytmem a melodií v současné popové hudbě? Myslím si, že jasná melodie a struktura jsou pro pop velmi důležité, protože lidé jim dobře rozumí. Jasná melodie a struktura tvoří píseň. Mám v popu ráda věci, které jsou jasně definované. Zároveň je ale velmi důležité si s melodií a strukturou hrát a experimentovat, protože tím se vše posouvá dopředu, motivuje to ostatní a posouvá to hranice hudby novými směry. Klade to ale nároky na trpělivost a porozumění posluchačů.
Když mluvíme o experimentech, cítíš ještě nějaké další možnosti, kam posunout svůj hlas? Pokouším se teď více využívat možností, které mi můj hlas nabízí, a věřit si v tom. Protože stále ještě zbývá velká část mého hlasového potenciálu, který nepoužívám. Studovala jsem klasický zpěv 10 let a zatím stále využívám jen 10 % z toho, co umím. Bojím se svůj hlas v dalších polohách poslouchat a už vůbec nejsem připravená na to, aby mě tak slyšeli ostatní lidé. Je to další věc, na které musím pracovat, dostat to ze sebe ven.
Co pro to děláš? Pomáhá ti s tím někdo, chodíš na nějaké lekce, nebo to zkoušíš sama? Problém není v tom, jak to technicky udělat. Je to pro mě snadné, protože to v mém hlasu je. Jsem ve skutečnosti soprán, jsem schopná zpívat ve velmi širokém rozsahu, do velkých výšek, ale nelíbí se mi, jak to pak zní. Bojím se tak zpívat, protože se mi zdá, že to zní příliš lyricky a operně. Takže je to spíš o tom, že se mi zatím nezdá, jak to zní, než o tom, že bych to nedokázala. Nejsem s tím hlasem ještě vnitřně vyrovnaná. Nicméně jsem s tím už ale začala pracovat a zpívám tak, i když si myslím, že to asi zní šíleně.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
