Zruš volby, posílíš demokracii. Pomůže nám losování?

Začarovaný kruh nízké volební účasti, vysoké míry přelétavosti voličů od strany ke straně, klesající stranické členství, politická paralýza a bezmoc vlád, mediální stres, nedůvěra, lhostejnost. To všechno jsou symptomy nemoci demokracie, kterou David Van Reybrouck nazývá demokratický únavový syndrom (DÚS). Příčinou syndromu je podle něj to, že naše zastupitelská demokracie nereaguje dostatečně citlivě na požadavky a přání občanů. Demokratické zřízení v současné podobě ztrácí důvěru občanů kvůli vnímanému nedostatku legitimity zastupitelů a kvůli neefektivitě vlád – občas se může zdát, že ať už je u moci kdokoliv, prosadit zásadní změny je takřka nemožné.

Demokratický únavový syndrom zvyšuje výskyt třech různých druhů politiky: populismu, technokracie a antiparlamentářství. Populisté útočí především na nedostatek legitimity politiků. Stačí podle nich vyměnit současné zkorumpované zastupitele za čerstvou krev (přinejlepším samozřejmě za ně samotné) a vše bude zase v pořádku. Technokraté se soustředí především na efektivitu vlád. S legitimitou vlády by si nejraději příliš nelámali hlavu a nechali co největší moc v rukou expertů.

Nejtypičtějším představitelem antiparlamentaristů bylo podle Reybroucka hnutí Occupy Wall Street. Jeho účastníci nesklouzli k nebezpečím kultu osobnosti tak jako populisté, ani k uctívání efektivity na úkor legitimity jako technokraté. Hnutí definovalo zklamání ze současné podoby zastupitelské demokracie a touha zajistit, aby více odrážela tužby občanů. Reybrouck vidí v Occupy paralely se španělským hnutím Indignados nebo G1000 z jeho rodné Belgie. Všechna zmíněná hnutí ale obviňuje z toho, že se příliš zamilovala do procesu přímé participace a nenabídla žádné konkrétní řešení, potažmo reálné cesty k němu. Právě ty se snaží Reybrouck načrtnout ve své knize, ve které si zároveň zoufá, že jsme za posledních 200 let zapomněli na nedílnou součást demokracie – losování.

Typickým představitelem antiparlamentaristů bylo Occupy|foto: DoctorTongs

Kde se losování vzalo?

Pochopitelně se odkazuje především ke zlaté éře aténské demokracii. Zdůrazňuje prvek náhody, díky kterému se do zastupitelských orgánů mohlo dostat širší spektrum osobností.  „Pro aténskou demokracii bylo typické, že mezi politiky a řadovými občany prakticky neexistovala žádná jasná hranice, žádná hranice mezi těmi, co drží moc, a ‚podřízenými‘. Představa kariérního politika, na kterou jsme dnes tak uvyklí, by průměrnému Atéňanovi přišla naprosto absurdní a bizarní,“ píše Reybrouck.

Zmiňuje taky Aristotelovu definici svobody jakožto podvolení se systému, ve kterém jste jednou nahoře a jednou dole – jednou vládnete, jednou je vám vládnuto. Losování do celé řady funkcí hrálo podle Reybroucka zásadní roli pro smazání těchto rozdílů a vytvoření větší citové investice do aténského politického zřízení. To, že se tato participace netýkala žen, otroků a přistěhovalců, Reybrouck upozaďuje jako nepohodlný fakt.

V Aténách ale historie losu nekončí. Systém do jisté míry převzali i starověcí Římané, byť ne nadlouho. Důležitou úlohu hrál také v městských státech středověké a renesanční Itálie. Podle Reybroucka a výzkumníků Mirandy Mowbray a Dietera Gollmanna, ke kterým se odkazuje, přispělo losování jakožto prvek městské správy renesančních Benátek nebo Florencie k jejich stabilitě. Po renesanci však začíná los jako prostředek demokracie mizet.

Oběť aristokratizovaným revolucím

Zaznamenat chválu na losování jako prvek demokracie můžete ještě u osvícenských filosofů. „Losování je přirozenou podobou demokracie, volby jsou přirozenou podobou aristokracie,“ psal myšlenkový otec moderního ústavního státu Montesquieu. Vše se ale najednou mění s příchodem americké nezávislosti a francouzské revoluce. Podle Reybroucka, který mluví o aristokratizaci obou „revolucí“, to není náhoda. Rovnostářská demokracie prý nebyla v zájmu vyšších vrstev, které poháněly tyto dějinné momenty v obou zemích. Třebaže se bouřily proti nespravedlnosti dědičné aristokracie, nechtěly je elity těchto zemí nahradit vládou lidu. Reybrouck tvrdí, že chtěly jen nahradit dědičnou aristokracii jakousi volenou meritokratickou šlechtou – vládou těch nejlepších: tedy opět přinejlepším jich samotných.

Během 19. století se pak stabilizovala představa demokracie jako výhradně zastupitelské, praktikované skrze volené zástupce. Boj za větší demokratičnost se v jednotlivých západních zemích limitoval na boj o rozšíření volebního práva. Podle Reybroucka k zavržení losování přispěla v této době rozšířená praxe losování branné povinnosti. Vzhledem k tomu, že aristokraté a bohatší jedinci se z povinnosti nastoupit do armády mnohdy vykoupili – tedy zaplatili někomu chudšímu, aby sloužil za ně –, začalo být losování spojováno s rozmary vyšších vrstev. Volby jako základní stavební kámen demokracie pak definitivně ukotvila po druhé světové válce Všeobecná deklarace lidských práv. „Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami,“ stojí v Článku 21.

Přijde renesance losu?

V posledních dekádách se však s losováním začíná opět experimentovat. V kanadské Britské Kolumbii pomáhalo 161 náhodně vylosovaných občanů s reformou volebního systému. Na Islandu se dokonce stovky vylosovaných podílely na přípravě nové ústavy. V Irsku debatovalo 66 náhodně vybraných občanů dodatky k ústavě. Ani v jednom ze zmíněných případů nebyla rozhodnutí slosovaného orgánu závazná. Vždy ale napomohla k výsledným přijatým opatřením.

„Tradiční“ volení zastupitelé vidí v slosovaných sněmech výhodný nástroj, díky kterému se nemusí zabývat kontroverzními tématy. Místo toho, aby se přiklonili k jedné straně polarizujícího politického sporu, mohou přenechat volbu na volně vylosovaném občanstvu. Podobně jako u referenda. Slosované orgány jsou ale podle Reybroucka daleko užitečnější pro demokracii a vyjádření vůle lidu než právě všeobecná referenda.

„Referenda dávají často průchod impulzivním reakcím a jsou náchylnější k ovlivnění předsudky. Slosované komory naopak odhalují osvícené veřejné mínění,“ píše Reybrouck. Ať už je váš názor na dané téma jakýkoliv, to, že silně katolické Irsko mimo jiné pomocí slosovaného sněmu uzákonilo registrované partnerství, může dávat Reybrouckovi za pravdu.

Přepálený, ale podnětný Reybrouck

V závěru knihy Against Election, věnovaném hypotetické implementaci losování, začíná autor ztrácet dech. Jeho historický exkurz o roli losování v dřívějších zřízeních je podnětný a diagnóza nešvarů současné demokracie je velmi věcná. Sám se ale v kapitole o pastích technokracie vymezuje vůči jednoduchým technickým rádoby všeobjímajícím řešením, a když vyzdvihuje stabilitu florentského a benátského systému, upozorňuje, že jich výhoda spočívala v rovnovážné kombinaci voleb a losování. Na to však přichází s nekritickou ódou na práci Terryho Bouriciuse. Podle něj by losování mělo být převážným modelem fungující demokracie a nabízí dokonce pětibodový plán, jak se dostat od současné zastupitelské demokracie k systému, v němž by vybírání zastupitelů do legislativních orgánů dominovalo právě losování. Reybrouckův dřívější zdravý skepticismus je pryč.

Žijeme v době, kdy nedostatečnou legitimitu zastupitelské demokracie evidentně pociťuje velká část obyvatelstva západních zemí. Kniha Against Election má šanci přesvědčit mnohé se zájmem o reformy, že losování některých zastupitelů by mohlo být tou správnou cestou, jak vylepšit naši demokracii a vzít vítr z plachet populistům. Těžko budete tvrdit, že politici vás neposlouchají, když do jedné komory parlamentu může být vylosován jakýkoliv občan. Přepálené návrhy o nahrazení celého současného zřízení systémem spoléhajícím hlavně na losování však budou pro většinu asi příliš horkým soustem. Přesto je osvěžující zápal, s jakým Reybrouck propaguje odzdola vyvěrající demokracii a důvěru v doslova náhodného spoluobčana.

Kritici jeho návrhů mohou namítnout, že u náhodně vylosovaného zástupce nemůžete nikdy zaručit dostatečnou erudici pro rozhodování o životně důležitých otázkách státního zřízení. Reybrouck oponuje, že sněm vylosovaných zastupitelů by měl mít k dispozici stejný podpůrný aparát asistentů, jako mají naši současní – a ruku na srdce, mnohdy nijak zářně bystří – volení zástupci. Jejich citová investice do takového zřízení bude ovšem dost jiná. „Chováte-li se k zodpovědným občanům jako k nesvéprávnému, lacinému zdroji hlasů, budou se chovat oni jako nesvéprávný, laciný zdroj hlasů; chováte-li se k nim jako k dospělým jedincům, budou se chovat jako dospělí,“ píše s velkou dávkou idealismu Reybrouck. Je těžké se s ním alespoň na chvíli nezasnít.