Ztracená a nalezená hudba – když se oddanost fanoušků kultovních alb projeví o 50 let později

Co má společného příběh psych-folkové písničkářky Vashti Bunyan se skladatelem symfonií pro pokojovky Mortem Garsonem? A co s nimi sdílí new age experimentátor Beverly Glenn-Copeland? Všichni vydali v 70. letech alba, která tehdy zapadla a našla důstojné publikum téměř o půl století později. Začala tím úplně nová etapa jejich života a hudební kariéry. Album Keyboard Fantasies nahrával Beverley Glenn-Copeland, dnes pětasedmdesátiletý transgender muž, ve srubu schovaném v lesích Ontaria. Bylo to v 80. letech a tvůrce znělek pro dětské televizní pořady chtěl restartovat svoji nepříliš úspěšnou kariérou, místo toho nahrávka – pořízená na počítači Atari a syntezátorech a vydaná v několika stovkách kusů na kazetách – putovala do skříně.

Zvrat přinesla až uplynulá dekáda, kdy ji vytáhl jeden japonský sběratel a odstartoval tím řadu reedicí, souhrnných kompilací a dokonce dokument pojmenovaný prostě Keyboard Fantasies. Jde o pozitivní příklad retrománie, kterou hudební publicista Simon Reynolds popisuje jako závislost popkultury na vlastní minulosti. Skrývá se tu totiž příležitost k hlubšímu prozkoumávání hudební historie.

Něco podobného jako Beverly Glenn-Copeland zažila Vashti Bunyan, která se svou zapadlou deskou Just Another Diamond Day z roku 1970 podnítila folkový revival v nultých letech, známý jako New Weird America. Jiným příkladem je hudba kanadského skladatele a pionýra elektronické hudby Morta Garsona. Newyorské vydavatelství Sacred Bones nyní vydává celý Garsonův katalog, kde najdeme syntezátorové kompozice inspirované okultismem, Čarodějem ze Země Oz nebo pokojovými rostlinami.

Všechna alba, která zazní v pořadu ArtCafé, sdílí jedno: ožila, protože v průběhu času vyrostla v kult. Znamená to, že ve své době měli hudebnice a hudebníci sice málo fanoušků, ale byli naprosto oddaní a nakazily se i generace posluchačů přicházející po nich.