Ztráty a nálezy Marcela Prousta

Subjektivní prožívání času se dost liší od jeho měřitelné fyzikální dimenze a každý člověk to dnes a denně zakouší na vlastní kůži – při čekání na autobus, minutách ticha nebo vytoužené dovolené nám čas utíká zdaleka jinak, než ukazují ručičky hodinek. V našich vzpomínkách pak plynutí času dostává zcela nový pocitový rozměr – v bezčasí paměti hledáme blahé prožitky dní minulých bez ohledu na kalendář. Ještě než s objektivní veličinou času skoncovala moderní věda, povedlo se tak románu – a průkopníkem nového subjektivního pojetí času v literatuře nebyl nikdo jiný než Marcel Proust.

Marcel Proust se narodil ve Francii v roce 1871 po konci prusko-francouzské války, ze které vyvázla jeho vlast s citelnými ztrátami na těle i na duchu. Neklidná atmosféra té doby se zcela jistě podepsala i na Proustově dětství. Proust byl přecitlivělé dítě a těžký astmatik – jeho chatrné tělesné zdraví ho svým způsobem předurčilo být do značné míry závislý na vlastní rodině. Ta pocházela z lepších poměrů – otec byl uznávaným lékařem a vědcem, matka neobyčejně vzdělanou ženou, díky které si Proust velmi brzy osvojil důkladnou znalost angličtiny.

Marcel Proust v roce 1900|foto: licence Public Domain, volné dílo

S literaturou si začal nadaný mladík velmi brzo – již ve svých 21 letech spoluzaložil literární věstník Le Banquet a publikoval také v prestižním časopise La Revue Blanche. Exceloval i ve škole, studium ale pro zdravotní komplikace často přerušoval. Přes své spolužáky se také dostával do vyšší společnosti a snobský život bohatých lidí mu byl později při psaní jedním z hlavních zdrojů inspirace. Marcel Proust byl znám jako prospěchář a diletant, na práci odmítal sáhnout a skoro celý život žil v domě svých rodičů. Se zahálčivým životem přestal až po jejich smrti – a zejména skon jeho matky, na kterou byl celý život silně fixován, byl tím důvodem, proč se Proust plně vrhl na dráhu spisovatele a ve zbývajících letech svého nemocí poznamenaného života vytvořil jeden z nejdelších románů světové literatury.

Řeč je samozřejmě o monumentálním díle Hledání ztraceného času, jehož sedm svazků vyšlo v úplnosti až po Proustově smrti. Hlavním tématem knihy, jež patří do kánonu světové literatury, je paměť – a ve své koncepci plynutí času byl Proust silně inspirován filozofií svého krajana a manžela své sestřenice Henriho Bergsona, zejména jeho přelomového díla Čas a svoboda. Bergson nemluví o čase jakožto příčinné souslednosti jednotlivých, od sebe izolovaných momentů, ale spíše jako o trvání. Na subjektivní prožívání lidského života dle něj nelze aplikovat vědecké škatulky – člověk sám přikládá významy okolnímu světu a své bytí nevnímá racionálně. Stejně tak Proustův román není klasickým dějovým románem s jasně danou vyprávěcí chronologií – jde spíše o neuspořádaný sled vzpomínek, které se vynořují ze šuplíků paměti a dokážou vynést na povrch i ten nejnepatrnější předmět na nočním stolku, závan větru otevřeným oknem nebo vůně staré knihy.

České vydání knihy Marcel Proust, Hledání ztraceného času |foto: licence Public Domain, volné dílo

Marcel Proust zemřel v roce 1922 na zápal plic a svůj román, s jehož vydáváním měl četné problémy, už v úplnosti nikdy nespatřil. Dnes bývá spolu s Jamesem Joycem pokládán za zakladatele moderního psychologického románu a k jeho dílu se spisovatelé vztahují či se vůči němu vymezují dodnes. V Hledání ztraceného času také napsal: „Život nás natolik zklamává, že nakonec věříme, že literatura s ním nemá nic společného…“ Já věřím, že v případě díla Marcela Prousta tomu ale tak není – a že zklamaný literát nakonec dokázal mezi řádky nalézt všechen čas, který mu za jeho krátkého života proklouzl mezi prsty.