Zvládnout Černý Most. Ve storytellingovém představení mezi paneláky hrají místní lidé

6. říjen 2014

Skejťák, policajt, vozíčkář, farář a holka z volnočasového centra. Pět vypravěčů ukázalo na nedávném festivalu Street For Art, jak se tvoří komunita v místě, které je pro většinu Pražanů synonymem betonové mizérie. V osvětleném stanu na okraji panelového sídliště vyprávěli příběhy, ve kterých má hlavní roli jejich sídliště.

„Já jsem se na Čerňáku narodil a miluju to tady. Myslím, že je to skvělé místo pro život. Je tady všechno, co potřebujete, kina, restaurace, školy, školky, dopravní dostupnost, kavárny, volnočasová centra, pro bohaté jsou tady kasina – jestli jste někdo bohatý, tak to tam můžete jít odevzdat. Jestli vám přijde, že to je daleko, tak to můžete dát rovnou mně,“ vypráví Janko, romský policista, který popisuje příběh dvou lidí, jeden začíná dobře a končí špatně, druhý začíná nebezpečně, ale končí dobře. Ten druhý je jeho vlastní. Pro pražský Černý Most jsou typické oba.

Představení Sídliště z plechu nazkoušela lektorka storytellingu Bára Schneiderová s pěticí lidí, kteří na Černém Mostě bydlí nebo pracují. Divadelní metodu, kterou vznikají minimalistická představení založená na projevu jednotlivých vypravěčů, většinou zkouší s herci. „Bylo zajímavé pracovat s tím, jak vypadají, jak umí používat hlas, mimiku, gesta. Herci to umí, ale tady bylo zajímavé sledovat to, jak oni to dělají přirozeně, a utvrzovat je v tom, aby nic nehráli. Jen aby třeba trochu zvětšili svoje vlastní gesta, aby byli ještě o něco osobitější. Vyloženě herecká cvičení jsme nedělali, důležitá byla jejich vlastní přirozenost.“

03221831.jpeg

Vyprávění na Černém Mostě znělo entuziasticky i závažně zároveň. Skupinku vypravěčů tvoří vesměs lidé, kteří se rozhodli zkusit tamní problémy řešit. Michal, který je na vozíku, tady založil neziskovku a bloguje o tom, jak se žije na sídlišti handicapovaným. „Dojeli jsme na úplný konec a manželka řekla vesele: ‚Tak jsme tady!‘ a ukázala na ten nejošklivější barák. Poslední, úplně na konci světa, za ním už opravdu nic není. Místně se mu říká kriplhaus a je to dům zvláštního určení. Musíte mít zvláštní určení, abyste tam mohli bydlet, musíte mít nějaké zdravotní postižení. To dřív komunisti dělali, že když nevěděli, co s těma lidma mají dělat, že by je mohli dát do normálních paneláků, jim přišlo divné, že by na ně normální lidi jen tak koukali, tak vybudovali pár baráků, tam je uklidili, aby neotravovali,“ vzpomíná Michal na svůj první den na sídlišti, které zpočátku nenáviděl.

Jeho hlas je mezi vypravěči nejsilnější, popis situací, do kterých se běžně dostává, nebývají slyšet často. Ze sídliště odbíhá třeba do lékařské ordinace: ‚Vy jste kdo? Osobní asistent? To je co?‘ – ‚To je takové povolání, já mu pomáhám, já takhle pomáháme víc lidem.‘ – ‚No to je hezké,‘ otočí se k manželce a říká: ‚Vy jste kdo?‘ – ‚Já jsem jeho manželka.‘ – ‚Jo? Toho asistenta?‘ – ‚Ne, tady pána.‘ – ‚To si děláte legraci?‘

03221830.jpeg

Monika na Černém Mostě nebydlí, ale pracuje ve volnočasovém centru Plechárna, kde se v bývalém autoservisu jezdí na skejtu, na koloběžkách, rapuje nebo zkouší storytellingová představení. Její motivací pro vyprávění je nadšení z místa na sídlišti, které má obecně dost špatnou pověst: „Poprvé po osmi letech se sjela do Prahy celá rodina, všichni vyšňoření, krásní. Tak jsem si řekla, že je to výborná příležitost jim ukázat, kde pracuju, protože jsem podvědomě cítila, že si pro mě představujou jinou práci. Ale říkala jsem si, že přece musí nasát tu atmosféru toho místa. Pak se zastavím a koukám na tu svoji mámu, která říká: ‚A kvůli tomuhle jsi studovala univerzitu?‘ A já jsem nevěděla, jak jí to mám vysvětlit.“

Storytellingové představení a struktura příběhů založených v tomto případě na osobních zkušenostech vznikají během workshopů, na kterých hraje lektorka s vypravěči speciálně vystavěné hry. „Dělali jsme literární nebo improvizační cvičení, hry navázané přímo na Černý Most, například měli za úkol si zahrát na realitního makléře a prodat mi byt na sídlišti. Nebo jsme dávali dohromady deset způsobů, jak přežít Čerňák, prostě jsme se snažili přijít na popis toho místa, aby bylo srozumitelné pro toho, kdo to tam nezná.“

03221829.jpeg

„Nejsilnější dojem byl na minulém představení, takhle jsme povídali a pak přišel divák na pódium a začal povídat, jak jemu se tady žije. To bylo pro mě silný, protože to bylo o Čerňáku a o tom, že jsou tady rádi a že mají radost, že i my jako mladší generace to vnímáme pozitivně, že s tím chceme něco dělat, že s tím zvládáme žít,“ říká po představení Michal.

„Mě bavil celý proces toho storytellingu, který začíná na nějakých jazykových hrách, kdy to člověku rozproudí myšlenky o Černým Mostě, jeden z vtipných okamžiků byl, když za mnou po představení přišli, že by teda chtěli být na tom Černým Mostě. Takhle se mnou mluvili asi dva lidi, který to fakt chytlo,“ říká Monika.

Sídliště z plechu je příklad komunitního projektu, který může právě na Černém Mostě dobře zafungovat. Hledání místní identity, definování problémů a sdílení pocitů spojených s místem je snadné díky příběhům, které účinkovaly na publikum ze sídliště, i na ty, kteří do stanu vztyčeného mezi paneláky přijeli z jiných čtvrtí. Pětice vypravěčů se shoduje, že by si ráda poslechla příběhy z jiných pražských čtvrtí, všechny dohromady by vytvořily zajímavou skládanku. „Dřív by mě to nenapadlo, ale teď už bych si to chtěl poslechnout i od jiných,“ říká Janko.

Na Sídliště z plechu se můžete jít podívat 29. listopadu do Divadla Archa.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.