Zvuk roku 2016: obrozený dancehall znovu atakuje mainstream

17. srpen 2016

Jamajský žánr dancehall, který vychází z reggae a kombinuje i vlivy R&B nebo dubu, promlouvá v příběhu populární hudby už od konce sedmdesátých let, a přestože měl několikrát nakročeno do mainstreamu, zásadní průnik se nikdy tak úplně nepodařil. Teď se zdá, že se to může změnit. Které mainstreamové hvězdy se dnes dancehallem inspirují a jak dancehall ovlivňuje undergroundové producenty z Irska nebo Londýna? A kdo je největší mistr kulturní apropriace?

Gesto, které Rihanně umožnilo opustit pomalu zkomírající komerční mašinu EDM a na letošní desce ANTI vstoupit do světa, který úspěšně předstírá nedostatek ambicí, je výmluvné. Barbadoská superhvězda, která se nikdy netajila svými karibskými kořeny, v hitovce Work používá jamajský jazyk patois a v rozhovorech lakonicky tvrdí, že by klidně do konce života mohla jenom pít, kouřit marihuanu, tancovat a flirtovat. Tak, jak se to dělá v Karibiku. Tuhle atmosféru jenom podporuje beat tracku, odvozený od dvojice Beenie Man & Mr.Vegas, za kterým stojí žádaný producent Boy-1da. Není to poprvé, kdy tenhle rodák z Kingstonu infiltroval mainstream dancehallovým zvukem – jeho služby využil i Kendrick Lamar ve skladbě Blacker The Berry, s hostujícím agresivním dancehallovým vokalistou Assassinem, známým třeba z účinkování na desce Yeezus. Kanye West má taky dancehall v oblibě už delší dobu – sample legendární dancehallové zpěvačky Sister Nancy ostatně udělal z tracku Famous nejlepší skladbu jeho letošní desky The Life Of Pablo.

Když k tomu připočteme, že Drake, tedy jeden z komerčně nejúspěšnějších hudebníků světa, používá jamajské patois minimálně stejně často jako Rihanna a hlásí se k silné karibské diaspoře ve svém rodném Torontu, a když si uvědomíme, že karibský feeling do svého loňského alba Purpose zapustil i Justin Bieber, vyjde nám z toho jediná věc: takhle úspěšný nebyl dancehall od doby, kdy Sean Paul v roce 2002 vydal průlomové album Dutty Rock, které mu přineslo bezprecedentní komerční úspěch i cenu Grammy. Historie se přitom tak trochu opakuje – Sean Paul musel pro mezinárodní vydání své desky vyřadit z nahrávky všechny skity a zpřístupnit tak album bílému publiku. I současná vlna revivalu dancehallu, která momentálně proudí napříč žánry, byla přitom od začátku zacílená na konzumenty, kteří vytáhli na vrchol i komerční hip hop – na bílé teenagery. Producent Diplo na konci minulé dekády se svým projektem Major Lazer odstartoval další pokus o fúzi dancehallu s mainstreamovou taneční hudbou. Od začátku přitom ke své misi přistupoval jako k určitému druhu kurátorství, které má předložit nepoučenému publiku divokou karibskou hudbu.

Na debutové desce Guns Don’t Kill People... Lazers Do se mu to povedlo: ke klasickým dancehallovým beatům říznutým bombastickou EDM estetikou a dubstepovými dropy totiž vybral reprezentativní sestavu vokalistů, mezi nimiž se kromě zavedených jmen jako M.I.A. nebo Santigold uvedla do západního kontextu třeba jedna z největších tehdejších dancehallových hvězd, zpěvák Vybz Kartela. Čtyřicetiletý autor a producent, který byl před dvěma lety odsouzen na doživotí za vraždu Clive “Lizarda” Williamse, nastartoval na rodné Jamajce úspěšnou kariéru už na začátku devadesátých let, a přestože se mu nikdy nepodařilo prorazit na světový trh, manicky chrlená hromada desek, EP a singlů pořád představuje zlatý fond jamajského dancehallu.

Atraktivitu příběhu Vybze Kartela samozřejmě kromě řady skvělých desek přiživovaly i šarvátky na lokální scéně v podobě beefů s konkurenty jako Manovo nebo Popcaan. Právě druhý jmenovaný, se kterým se mezitím Vybz Kartel usmířil a spolu s ním natočil i kolaborativní album Gaza Unruly, je asi tou největší současnou jamajskou hvězdou. K tomuhle statusu mu pomohl nejvlivnější dancehallový label mimo Jamajku, brooklynský Mixpak Records, vedený producentem a entuziastou, který si říká Dre Skull. Podobně jako Diplo i Dre Skull není dancehallový insider, to je ale prakticky jediná spojitost – zatímco Diplo využil hype kolem dancehallu k okázalé sebepropagaci a nechal se vystřelit na orbit brakového EDM, Dre Skull zůstává skrytý v zákulisí a propaguje dancehall jako souvislý koncept. I díky tomu dokáže často vystupovat ze zavedených škatulek.

Mixpak je unikátní v tom, že spojuje autentické jamajské umělce s producenty z celého světa, kteří dancehall využívají jenom jako jeden z inspiračních zdrojů. Label tak vydal skvělé jamajské desky Kingston Story Vybze Kartela nebo Where We Come From zmíněného Popcaana, které patří mezi nejzajímavější dancehallové desky posledních let – právě famózní nahrávka Where We Come From ostatně katapultovala Popcaana až ke spolupráci s Jamiem XX na největším loňském hitu, letní hymně I Know There’s Gonna Be (Good Times). Zároveň ale Mixpak zaštiťuje i celou řadu hraničních žánrových experimentů, které se v jamajském dancehallu často inspirují jenom okrajově.

03614978.jpeg

Dre Skull, který mimo jiné pomáhal Snoop Doggovi v jeho obskurní proměně v reggae vokalistu Snoop Liona na podceňovaném albu Reincarnated, vytáhl do popředí grimeového producenta Murla. Z experimentálního labelu Hippos In Tanks a post-klubové scény jako celku přetáhl irského producenta Benjyho Keatinga, který na letošní debutové desce Pagan suverénně představil na kost ořezaný minimalistický dancehallový zvuk. Způsob, jakým dokázal Palmistry převrátit machistický a agresivní zvuk původního dancehallu do intimního a vzdušného sonického zážitku, nejvýmluvněji dokazuje, že i v mantinelech tak konzervativního žánru, jakým dancehall je, je možné experimentovat.

Destrukce útočného dancehallového zvuku a jeho opětovné skládaní do meditativních balad je strategie, kterou uplatňuje i další člen kolektivu Mixpak, zpěvák Ramy Abdel-Rahman aka Ramriddlz. Jeho letošní dlouhohrající deska Venis kombinuje dancehallové riddimy s trapovým autotunem a bezmála drakeovskými vokálními linkami – dává to smysl, Abdel-Rahman je ostatně členem stejné kanadsko-karibské diaspory, o které Drake často mluví. Nejdůležitější karibskou diasporou je ale samozřejmě Londýn – vliv karibských přistěhovalců na ostrovní hudbu a žánry jako reggae, post punk nebo dubstep ani není nutné zmiňovat. Nejvýbušnějším pokračovatelem karibské tradice v současném Londýně je producent a zpěvák Gaika Tavares, který tematizuje rasové problémy, gentrifikovaný Londýn, příjmovou nerovnost nebo policejní násilí v opojném koktejlu noisu, grimeu a samozřejmě i dancehallu.

Gaika, který má za sebou dva úspěšné mixtapy a třeba i výborné vystoupení v pražském klubu NEONE, momentálně podepsal smlouvu u slovutného labelu Warp Records a jeho postupu mezi klubovou a experimentální špičku tak nic nestojí v cestě. Nemůžeme očekávat, že Gaika dostane dancehall do mainstreamu, protože obrušování zvukových i ideologických hran, které mainstream vyžaduje, rozhodně není jeho styl. Stejně jako producent Kevin Martin, který pod jménem The Bug dostal nekompromisní dancehall do centra pozornosti posluchačů ambiciozní klubové hudby a který se loni podílel na produkci skvělého mixtapu izraelské vokalistky Miss Red, ale může držet pochodeň dancehallu dál. Jamajští umělci to totiž, až na drobné výjimky, sami nedokážou.

Není to samozřejmě jejich vina – fakt, že dancehall se už několik dekád prokousává do mainstreamu až v několikrát vyčištěných formách, má spoustu důvodů. Některé z nich jsou velmi paradoxní. Publicistka Rawiya Kameir upozorňuje na problém, který se v atmosféře stavění zdí na hranicích a uzavírání do pevností národních států může jenom prohlubovat. Jamajští umělci mají totiž stále častěji problém vyrazit na americké turné proto, že nedostanou americké vízum. Dancehall tak funguje jako dokonalý příklad dvoukolejného žánru – umělci jako Gaika, Palmistry nebo třeba experimentující jamajské duo Equiknoxx pracují s dancehallovými motivy jako s prvky, od kterých se odráží do nepoznaných zvukových prostor. Kanye West, Drake, Rihanna, Kendrick Lamar nebo Jamie XX dancehall samplují, odvolávají se na něj a občas si přizvou hostujícího jamajského vokalistu. Původní duch dancehallu ale zůstává uzavřený v propocených kingstonských klubech, pirátských rádiích a mixtapech, ke kterým se západní posluchač dostává jenom prostřednictvím estetizovaného klipu ke zmíněnému tracku Work od Rihanny. Můžeme tedy mluvit o tom, že dancehall opět proniká do mainstreamu a je cestou na přední místa hitparád. Otázkou ale je, co z toho mají obyvatelé země, která dancehall zrodila.

03653829.png
autor: Jiří Špičák
Spustit audio