Zvuk svobodné Ameriky. Priests na debutové desce vyvěšují vlajku revolty

2. březen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Priests

Mohlo by se zdát, že silná politická poselství a nesmiřitelnost z punkových vod pomalu vyvanuly. Minimálně z toho, který vystrkuje růžky nad hladinu undergroundu. V pravý čas tak přichází washingtonská čtveřice Priests se svým debutovým albem Nothing Feels Natural, kde kritizuje Trumpa, Obamu i fašizaci americké společnosti.

Priests byli vždy kapelou s ostrou hranou, která stála tak trochu bokem zájmu. Od svého začátku v roce 2012 stihli vydat dvě kazety a EP Bodies and Control and Money and Power, debutové album přišlo až po pěti letech, taktéž na jejich vlastním labelu Sister Polygon. A zatímco mnoho jejich souputníků introspektivně komentuje neutěšenost života mladých jednotlivců pod jhem pozdního kapitalismu (jako je tomu u povedené loňské desky Parquet Courts, nebo se vyrovnávají s těžkým údělem ženy ve stejném systému jako White Lung), Priests se drží témat zabývajících se politickou situací v USA víc do hloubky. A ač jsou na nové desce experimentálnější než kdy dřív, textově se jejich poselství ještě vyostřilo.

Kapela zformovaná okolo zpěvačky Kathy Alice Greer ve Washingtonu, DC, se věnuje nelehké disciplíně. Přetavuje odkaz kultovních (nejen dívčích, samotní Priests se nikdy jako dívčí kapela neprofilovali) skupin právě z DC. Dopad vydavatelství Dischord Records je intenzivně znát, na paměť vyvstanou nejen Fugazi, ale i opomíjenější Slant 6. Právě obě zmiňované kapely, a ještě kupříkladu portlandské Sleater-Kinney, se vždy vyznačovaly silným politickým, feministickým i aktivistickým poselstvím. Ať už se jednalo o hraní na benefitech, nebo o prosté vykazování agresivních jedinců z koncertů, držely se vždy vyhraněnosti ve svém jednání a to samé je cítit i z Priests.

Právě Greer například stála za antifašistickým koncertem pořádaným ve Washingtonu v den Trumpovy inaugurace. Frustrace z toho, kam se americká, potažmo západní společnost vydává, tryská nejen z jejich textů, ale i jejich aktivit kolem. Greer se svou skupinou kritizuje nihilistickou myšlenku akcelerovaného konzumu a naopak se snaží sžíravě vypichovat neduhy společnosti, ve které žijí. „Přežvejkej svoje sny v Burger Kingu,“ sází svým od minulých nahrávek hlouběji posazeným hlasem Greer ve skladbě Puff. Podobně jako zpěvačka White Lung Mish Way musela Greer změnit techniku zpěvu, neboť začala pomalu přicházet o hlas. Vymezují se i vůči pozérství a nedostatečné poučenosti. Bolestínské rozebírání vlastní pochroumané psychiky u nich nemá místo, cizí jim je i zabedněnost. Ne nadarmo se o nich proslýchá jako o kapele „schválené“ Kathleen Hannah.

Hudebně se Priests posunuli taktéž o notný kus dál. Svůj jednoduchý, Dischordem ovlivněný (post)punk začali pojímat v tanečnější – a co se týče využitých nástrojů (nově například saxofon či bubínky) – experimentálnější formě. Těží přitom i z temných a misantropických No Trend, kteří jsou jak zvukově, tak obsahově jednou z nejnesmlouvavějších punkových kapel osmdesátých let. V textech vystupovali i proti hédonismu tehdejších mladých punkáčů, kteří přestávali brát vážně politický a sociálně kritický princip punkového hnutí. Priests kráčí obdobně proti paradoxu akceleracionismu a touží po budoucnosti – bez útlaku, rasismu a šovinismu.

Priests - Nothing Feels Natural

Priests už teď aspirují s Nothing Feels Natural na jednu z nejlepších punkových nahrávek letoška. Pohotové, kousavé a tvrdé ilustrování reality zabalené do invenčních, prokomponovaných a jasně určitelných kytarových skladeb. Priests jsou totiž důkazem, že jsou zde stále punkové kapely, které mohou nenápadně proniknout do širšího mainstreamu a nemusí nutně slevit ze svého obsahu.

Hodnocení: 90 %
Priests – Nothing Feels Natural (Sister Polygon, 2017)

Spustit audio