Iron Maiden dál vládnou impériu nebes

Právě poslední superlativ budí oprávněné obavy. Pokud se Iron Maiden přinejmenším od rozporuplné desky Fear of the Dark (1992) s něčím potýkají, je to nedostatečná autocenzura. Skladby, které mají nesporný melodický potenciál, kapela občas roztahuje do nesmyslných stopáží zařazováním stále dalších sól a sborových halekaček. Tenhle nešvar Maideny v novém miléniu trápí s různou intenzitou. V lepším případě je výsledkem dojem lehké natahovanosti (některé části Brave New World), v horším ubíjející pořadové cvičení, při kterém družina Stevea Harrise skutečně připomíná rychle stárnoucí pantáty (alba Dance of Death, The Final Frontier).

Na druhou stranu, ať už si o deskách Iron Maiden poslední doby myslíte cokoli, jedno se jim upřít nedá. Časy se mění, metal se (v mezích zákona) vyvíjí, ale Železná panna se drží starých pravidel, a přitom stále dokáže spolehlivě pobláznit davy jako žádná jiná žánrová kapela. Má v sobě to základní, co dělá heavy metal heavy metalem – tradice, patos, nostalgii, víru i nasazení. Zatímco takoví Judas Priest už na posledních albech skutečně zní jako penzionovaní profesoři a mladá generace „hevíkářů“ spíše jen opakuje ta samá gesta, metafory a vizuální motivy, Britové se vznáší vysoko nad tím vším – díky inteligenci, hudební konzistenci i schopnosti fanoušky včas probrat ze slastného dřímotu na kovových vavřínech dalším kvalitním albem.

To nové není výjimečné jen délkou, ale i kontextem. Ústředním motivem dvojalba The Book of Souls je křehkost existence, smrt a neodvratný pád všeho velkého. Skupina, v posledních letech zkoušená různými formami osobních tragédií, přišla částečně o skladatelský motor basáka Stevea Harrise a musela jej nahradit dosud nevídaným nasazením ostatních členů (s výjimkou mlčícího bubeníka Nicka McBraina). Vůbec nejpatrnější je na desce rukopis zpěváka Bruce Dickinsona, který sem dokázal propašovat specifickou potemnělost a výpravnost svých výtečných sólových desek. Různé přístupy se prolínají na ploše celé hodiny a půl, která sbližuje rozdílné vývojové fáze, tváře a temperamenty Iron Maiden. A Steve Harris jako by vlivem menšího vytížení znovu nalezl skladatelský stříbrný vítr.

Čtěte také

Prokletí příliš dlouhých skladeb se nicméně projevuje i zde. Zejména neschopnost napsat tak úderný přímočarý singl, jakým kdysi byl třeba metalový Spitfire Aces High, ale částečně i zbytečně nabobtnalé „šestiminutovky“, na nichž se podepisují trochu únavné melodické variace, dovedou desku místy vyvést z rovnováhy. Iron Maiden mají ale během celé své kariéry jednu podstatnou přednost: jejich alba si lidé vždy pamatují spíše díky lesku vrcholů než podle hlušiny, o kterou na nich také nebývá nouze. A vrcholy The Book of Souls jsou naštěstí opravdu pamětihodné. Popravdě, od „návratové“ desky Brave New World nezněla záliba kapely v různých vznosných metalových hymnách tak přesvědčivě a svěže.

Roli v organickém vyznění dvojdesky hraje syrovost, daná specifickým způsobem nahrávání – kapela si přinesla do studia jen torza nápadů a větší část skladeb skládala a aranžovala na místě, hrála je živě, přičemž na albu je často použit vůbec první záznam, ale i fakt, že páteř Maidenů Bruce Dickinson zpívá s obrovským nasazením a naplno prodává svou nezaměnitelnou schopnost chytlavě frázovat. Vášnivý pilot, kterého kdysi fanoušci jízlivě překřtili na „protileteckou sirénu“, už sice nevříská s takovou hysterií, ale jeho zastřenější hlas a cit pro atmosféru skladby dokážou nahrávku v pravou chvíli vynést vysoko (skvělý kontrast úvodního temného zaříkávání a exploze slabik ve slokách The Great Unknown za všechny).

Iron Maiden|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Symbolicky právě ve chvíli, kdy ke konci druhého disku můžete začít s bilancí, zda jsou lehké poklesy alba dostatečně vyváženy vzestupy, nastoupí nejmajestátnější a nejdelší skladba historie kapely, v níž Dickinson zhudebnil poslední let vzducholodě R-101, který v roce 1930 skončil katastrofou. Symboliku, kterou hořící „Titanic nebes“ nese sám o sobě (konec epochy, zánik impéria), posiluje u kapely dosud neslyšený klavírní part a geniální instrumentální gradace, která jednak vypráví strhující příběh, jednak zastihuje Železnou pannu možná v nejsilnější chvíli její čtyřicetileté historie. Nevídaná majestátnost balady o padlém „Andělovi východu“ vrhá světlo i na další skladby, které se zabývají tématem konečnosti (mj. ponuře pomalá eponymní skladba inspirovaná mayskou civilizací, neskutečně chytlavá a skvěle otextovaná pocta Robinu Williamsovi Tears of a Clown), a zdůrazňuje fakt, že The Book of Souls sice není deskou vyrovnanou, ale rozhodně soudržnou.

Možná jsou Iron Maiden skutečně jako vzducholoď Jejího Veličenstva, která svým neodvratným pádem s sebou strhne i celou jednu slavnou metalovou epochu. Zatím ale nic nesvědčí o tom, že by Železná panna ztrácela výšku. Naopak, svému impériu nebes vládne neochvějně.

Hodnocení: 80 %
Iron Maiden: The Book of Souls
(Parlophone, 2015, 93 minut)