Michal Ďorď o zkušenosti s ústavní péčí: Do sedmi let jsem netušil, že žiju v jiném světě

20. listopad 2017

Michal Ďorď je členem vládního výboru pro práva dítěte a předseda spolku Vteřina poté, který sdružuje lidi se zkušeností z ústavní péče. I on sám má za sebou léta pobytu v dětském domově. Svým úhlem pohledu zakončil třídílný speciál Diagnózy F o ústavní péči o děti v České republice.

Více než padesát procent dětí, které opustily ústavní péči, spáchalo do jednoho roku nějaký kriminální čin. Padesát procent klientů mladších 26 let, kteří využívají služeb organizace Naděje, pomáhající osobám bez přístřeší, má zkušenost s ústavní péčí. Negativní dopady ústavní péče na vývoj mozku prokázaly i výzkumy, které využívaly zobrazovacích metod magnetické rezonance. I přes tyto údaje, které zmiňuje Michal Ďorď v rozhovoru, jsou lidé, kterých se tvrzení, že ústavní péče děti poškozuje, nepříjemně dotýká. „Ještě před rokem jsem na otázku, zda se cítím deprivovaný nebo jako oběť systému, sám odpovídal, že ne. Pak mi ale došlo, že je to spíš automatická reakce. Člověku se těžko přiznává, že je něčím poškozený,“ říká Ďorď, který se tím, že vystudoval vysokou školu, má práci a sám se aktivně zasazuje o změnu systému, poněkud vymyká stereotypní představě o tom, jak se daří dětem z dětských domovů.

„V raném dětství jsem měl jednu vychovatelku, která se o mě trochu víc starala, kterou jsem měl rád, ale od té jsem byl přemístěn na jinou skupinu, kde byli jiní vychovatelé a jiné děti. Pak jsem se víc uzavřel do sebe, méně jsem komunikoval,“ vypráví svůj příběh mladý muž. A ačkoliv se nabízí paralela, že podobně nepříjemně, jako on tenkrát prožíval přesun od relativně blízké osoby, mohou vnímat změny v péči děti, o které pečují dočasní pěstouni, tak Ďorď s tím nesouhlasí. „Zatímco přesun dítěte mezi skupinami v ústavu nebo mezi ústavy může probíhat velmi rychle a prakticky bez přípravy, přesun dítěte z dočasné pěstounské péče do dlouhodobé pěstounské péče bývá pozvolnější, aby nedošlo k jeho traumatizaci. Rodiny se nějakou dobu navštěvují, návštěvy trvají několik týdnů či měsíců, a až děti navážou nějakou citovou vazbu s novými pěstouny, pak teprve s nimi zůstávají,“ popisuje Ďorď. V celém procesu je podle něj navíc zapojena řada odborníků, kteří sledují, zda je přesun dítěte plynulý a bezpečný.

Michal Ďorď

Na život v ústavu se podle svých slov adaptoval. Co mu taky jiného zbylo. „Dnes, když se do ústavu vracím, ne proto, abych nostalgicky vzpomínal, ale jezdím tam za některými dětmi, tak mi to všechno přijde víc a víc nepochopitelné,“ říká v rozhovoru Diagnózy F.

Poslechněte si záznam rozhovoru i to, co se do vysílání nevešlo.

autor: Adéla Paulík Lichková
Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.