Daniel Kroupa: Jak selhává politický realismus

Po první světové válce, kdy se hledaly příčiny a vina za miliony obětí tohoto konfliktu, se realismus zformoval jako významná škola. V Anglii byl jejím nejvlivnějším představitelem Edward Carr, do Spojených států jej přinesl německý exulant Hans Morgenthau.

Čtěte také

Jefim Fištejn: Sto let je moc pro každou pravdu

Filosofickým základem politického realismu bylo jednak přesvědčení, že politika je autonomní oblastí, která nepodléhá etickým normám, a dále odhodlání tvořit politickou teorii vědeckým způsobem, opírajícím se o objektivní faktory, jimiž jsou především existenční zájmy států a jejich vojensko-politická moc.

V mezinárodních vztazích, podle realismu, panuje mezi státy anarchie, v níž jednotlivé mocnosti zvyšováním vlastní bezpečnosti vyvolávají nejistotu ostatních a nutí je chovat se podobně.

Čtěte také

Dnešnímu světu podle Henryho Kissingera chybí skuteční lídři. Hledá je tak ve své knize Vůdcovství

V poválečném období rozvíjel tyto myšlenky neorealismus, k jehož nejdůležitějším a nejváženějším představitelům patří Henry Kissinger, který v květnu tohoto roku oslavil sté narozeniny. I on zpočátku patřil ke kritikům západní pomoci Ukrajině, později však svůj postoj poněkud zmírnil.

Jako badatel upoutal na sebe pozornost v padesátých letech disertační prací. V té hájil koncepci, že za legitimní je třeba považovat takový mezinárodního řád, na kterém se dohodnou největší mocnosti. Na etice ani na mínění menších států při tom nezáleží.     

Etické faktory

Kissinger mohl své teorie uplatnit v diplomatické praxi, když se stal poradcem prezidenta Spojených států pro národní bezpečnost a ministrem zahraničí. K jeho nejvýznamnějším činům patří Pařížské dohody o ukončení války ve Vietnamu, které Vietnam nedodržel a odchod Američanů z této země byl ještě ostudnější než jejich odchod z Afganistánu. Zasloužil se také o normalizaci vztahů mezi USA a Čínou, jejímž důsledkem jsou potíže, které s ní nyní máme.

Čtěte také

Libor Dvořák: Kissingerův plán

Podobně jako zmíněný Carr podporoval vůči nacistickému Německu politiku appeasementu, která usnadnila Hitlerovi rozpoutat druhou světovou válku, Kissinger prosadil vůči Sovětskému svazu politiku détente, která prodloužila život této velmoci. Kdyby setrval ve své funkci i v osmdesátých letech, byli bychom pravděpodobně i nadále součástí sovětského bloku.

Po zhroucení Sovětského svazu rozhodně nesouhlasil s přijímáním států střední a východní Evropy do NATO. Kdyby bylo bývalo po jeho, rozšíření Ruska na území bývalého „tábora míru a socialismu“ by nic nebránilo.

V konfliktu na Ukrajině se však ukazuje, jak reálné jsou etické faktory, s nimiž onen politický realismus nepočítá: statečnost, odhodlání bránit svou zemi a solidarita.

Autor je filozof a pedagog