Děti syrských uprchlíků už znají svou zemi jen z doslechu, ale i z libanonských škol
Školní rok začíná v těchto dnech i pro statisíce dětí syrských běženců. V Turecku, Libanonu nebo Jordánsku má už většina z nich přístup ke vzdělání zajištěný. Například v libanonských školách se zavedly odpolední směny s výukou pro syrské děti. Po šesti letech v azylu ale školáci pomalu zapomínají na svou Sýrii. Případný návrat tak pro ně bude stále obtížnější.
„Dobu svého dospívání jsem prožila tady, v Libanonu. Když jsme sem utekli, bylo mi deset. Teď je mi šestnáct,“ říká Tasním, která žije v jednom ze stovek stanových táborů v údolí Biká.
Velkým úspěchem OSN a dalších organizací je to, že většina uprchlických dětí do škol chodí.
„Své kamarádky mám tady. Ve škole jsou to Libanonky, a tady v táboře Syřanky. Zvykly jsme si na sebe, žijeme tu jako jedna rodina. Bude to těžké, až se jednou každý vydá na domů na jiné místo,“ dodává.
Syřanka Tasním chodí na nedalekou libanonskou střední školu. Její spolužačky ji navštěvují i tady v táboře. Ve městě, ze kterého před šesti lety její rodina utekla před válkou, už prý asi nikoho nezná. „Kdyby bylo podle mých představ, zůstala bych tady. Nevím, ale teď to tak cítím,“ upozorňuje.
Děti se své zemi odcizují
Tasním vyjadřuje pocity možná stovek tisíc syrských dětí, které si už Sýrii po tolika letech uprchlictví ani nepamatují. Sedíme na vybetonovaném dvorečku před stanem, ve kterém Tasním a Mu´tasim bydlí s rodiči a dalšími sourozenci. Maminka Zajnab mi ukazuje čerstvě zasazený olivovník a jabloň.
Úhledné předzahrádky se zeleninou nebo květinami zdobí většinu zdejších stanů. Na Zajnab je vidět, že možnosti návratu do Sýrie věří čím dál míň. A uvědomuje si, jak se její děti své zemi postupně odcizují.
„Děti si určitě zvykají líp, než my. Když jsme odešli ze Sýrie, dcera byla dítě. Teď je z ní slečna. Věk, kdy si začala uvědomovat věci kolem sebe, prožila tady, v Libanonu,“ říká.
