Do exilového tunelu

Exil nebo emigrace?

Zjednodušeně se dá Sloukova odpověď formulovat takto: exulant odešel z donucení a raději by žil tam, odkud musel odejít. Emigrant je rád tam, kde je, na návrat více méně nepomýšlí, popřípadě si namlouvá, že je mu nejlépe právě tam, kde je.

Zdenek Slouka jako by v sobě oba tyto principy spojoval. Ačkoliv v sobě nosil odkaz domova hodně hluboko, zároveň se po celou dobu v cizině snažil něco ze sebe udělat a být užitečný, nezůstat začínajícím novinářem a nedostudovaným sociologem. Snadné to nebylo. Rozhodně si od počátku všímal podivného a ničím neodůvodněného optimismu, který se tak často zmocňoval exulantů roku osmačtyřicet a který Pavel Tigrid s trpkou ironií shrnul do rčení „do švestek jsme doma“.

První díl Portrétů o Zdenku Sloukovi nazvaný Otázky pod zatemněnou oblohou najdete ZDE.

Slouka byl v tomto směru rovněž opatrný, kontakty s utečeneckou komunitou v Rakousku v něm občas vzbuzovaly rozpaky (zmínku o podivných spiritistických seancích jistého vysoce postaveného sociálního demokrata ostatně uslyšíte i v našem pořadu) a mnohé nasvědčovalo tomu, že toto bude dlouhý a krutý mír spíš než rychlá osvobozovací válka, která v jaderném věku navíc byla nemožná.

Austrálie a „bloody foreigners“

Pracovat dva roky jako nádeník a předem se k tomu upsat – komu by se to chtělo? Jenomže Austrálie byla v roce 1949 jedinou zemí, která manželům Sloukovým nabídla azyl. Atmosféra vůči přistěhovalcům nebyla v zemi dobrá. Výraz „bloody foreigners“ neboli „zatracení cizinci“ se stal oblíbenou charakteristikou utečenců z Evropy. Svou roli v tom sehrály odbory i obyčejný strach z neznámých protinožců. Jisté je, že Sloukovým Austrálie nikdy příliš k srdci nepřirostla.

Nicméně se Zdenek přes nejrůznější manuální profese (jeho žena začala jako služebná) nakonec vypracoval až do pozice knihovníka v Sydney, kde se na něho usmálo štěstí. Vyhledali ho tam dva pánové pracující pro americkou armádu v Západním Německu a dali mu nabídku, která se neodmítá – za velmi slušný plat a veškeré myslitelné požitky pracovat jako analytik pro US Army v Mannheimu (později i v Heidelbergu a Mnichově). Proč si ho našli zrovna v Austrálii? Důvod byl prostý – vzhledem k tomu, jak daleko od Evropy se Slouka nacházel, bylo jen minimální riziko, že by už býval spícím agentem z Východu, který byl do emigrace pouze vysazen.

Ve zlaté kleci – a jak z ní ven

Václav Havel - ovšem už jako prezident|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Velmi brzy se ukázalo, že analyzovat Rudé právo a psát reporty o smysluplnosti shazování falešných časopisů Dikobraz na československé území Zdenka Slouku uspokojovat nebude. Přestože si ony 2 roky žili na velmi slušné úrovni – k dispozici Mercedes, ve volném čase lyžování v Alpách, jízdenky do první vlakové třídy a nakupování výhradně v obchodech pro americkou okupační moc (o luxusním bytu nemluvě), Slouka si této zlaté klece příliš nevážil, nepřinášela mu pocit smysluplné práce.

Nebral si servítky a o náplni práce oddělení, které měl monitorovat, psal svým nadřízeným více méně stále totéž: že to jsou všechno nesmysly, které se minou účinkem. Výsledkem bylo, že byl nakonec přeřazen do Washingtonu a podobnou práci vykonával pro Pentagon, ale i to po roce skončilo. Nebyla to cesta pro něj.

Bouřlivé roky – mezi RFE a univerzitou

V polovině 50. let skončil Zdenek Slouka svou práci pro americké ministerstvo obrany a stal se komentátorem newyorského oddělení Svobodné Evropy. Zároveň se pustil do studia politologie a mezinárodních vztahů. Tato perná dvoukolejka – plný úvazek v RFE a postupně studium na Newyorské a Kolumbijské univerzitě – skončila doktorským titulem v roce 1964 a hned poté dostal Slouka nabídku přednášet na Columbia University. Jako profesor na této univerzitě zažil Slouka i rok 1968, tak odlišný na západě a v Československu. Ve Svobodné Evropě skončil v polovině 60. let – sloučit kariéru novináře a univerzitního profesora nebylo možné a kromě toho čím dál víc pociťoval odtrženost od dění doma.

Krájejte to pomalu!

S rokem 1968 se pojí jeden Sloukův zážitek s Václavem Havlem. Ten na jaře 1968 navštívil New York, setkal se i s Ferdinandem Peroutkou a při jedné sešlosti s americkými bohemisty se setkal i se Zdenkem Sloukou. Havel působil optimisticky – neměníme systém, pouze vylepšujeme socialismus a dáváme mu lidskou tvář. Nejen Slouka, ale i jeho američtí kolegové dávali najevo opatrnost a přes veškeré sympatie k reformnímu procesu v Československu namítali, že s ohledem na mezinárodní kontext by bylo dobré spíš než rychlým revolučním změnám dávat přednost jakési nenápadné salámové metodě a postupně ukrajovat z režimního monolitu jeden drobný demokratický výdobytek za druhým. Jak to dopadlo, netřeba dodávat, ale fakt je, že znalost mezinárodního kontextu československým „progresivistům“ (nikoli přímo Václavu Havlovi, ten spíš tlumočil dobové nadšení z Prahy) zoufale chyběla.

Návraty do Brna

Vzhledem k neslavnému konci Pražského jara překvapí, že ještě v roce 1969 se manželé Sloukovi i se synem podívali nakrátko do Brna. Americký konzul ve Vídni mu tuto cestu oficiálně nedoporučil, i vzhledem k teprve nedávno zrušenému obvinění manželů Sloukových z velezrady – nesmysl, od kterého naštěstí v roce 1968 StB sama upustila. Soukromě mu ale sdělil, ať již udělené československé vízum použijí co nejrychleji, do Brna jedou a chovají se tam nenápadně. Teď nebo nikdy, dokud se režim zcela nevzpamatuje a nerozkouká.

Zdenek Slouka v té době už nikoho z rodiny nemohl navštívit – toto byl tragický rub jeho emigrace. Otec zemřel v 50. letech, matka na podzim 1968 a sestra dobrovolně odešla ze světa v roce 1960. Zůstal sám, ale nové zážitky překryly staré rány – setkání s několika starými přáteli, bizarní zkušenosti se Státní bezpečností (Slouka to charakterizuje jako „rachitidu mocných“, tedy stav, kdy už režim nevěří ani sám sobě) nebo kupříkladu rozhovor s dávným spolužákem Posoldou. V té době byl ředitelem brněnského hotelu Continental a Sloukovi řekl: „Ty seš teď velkej Američan a profesor a máš se dobře, a já jsem ředitel a komunista a mám se ještě líp. Řeknu ti, ten gympl nás vybavil do života parádně!“

Zdenek Slouka|foto: Milena Štráfeldová

Všechny cesty vedou domů

Jisté je, že tato první návštěva znamenala průlom a od konce 70. do konce 80. let ještě Zdenek Slouka navštívil Československo oficiálně několikrát, jeho žena a syn Mark častěji. Jakmile to bylo možné, začal se domů vracet na delší dobu a nakonec v Česku zakotvil už natrvalo. Od začátku 90. let pomalu rozvazoval své angažmá na Lehigh Universty v Bethlehemu v Pensylvánii a začal doma pracovat jako emeritní profesor a novinář.

Psal do obnovených Lidových novin a Literárních novin a nakonec se díky novináři Petru Zídkovi a nakladateli Jiřímu Padevětovi pustil i do psaní vzpomínek. Sloukův rozhled a unikátní spektrum životních zkušeností z něj činí jednu z dodnes nedoceněných osobností českého exilu po 2. světové válce. Zemřel 23. prosince 2012, bylo mu 89 let.