Dokud se můžeme smát, jsme v bezpečí

Když jsem spěchal na náš rozhovor, míjel jsem s hořkým úsměvem bývalé knihkupectví Fišer v Kaprově ulici. Dnes je v těch prostorách luxusní bistro. Je to zpráva o tom, jak si dnes literatura ve společnosti stojí?

Bezpochyby je to smutná metafora klesajícího zájmu o knížky, klesající reputace autorů a nárůstu komerce. Bývalo to přece legendární knihkupectví! Já míval u Fišera celá léta autogramiády a křty nových knížek. Den, kdy vycházely, jsem si chtěl vždycky udělat sváteční. Takže jsem si dal v protější kubánské restauraci La Bodeguita mojito nebo capirinhu a pak vyrazil za panem Fišerem, se kterým jsem se dobře znal. Dneska jdu kolem a je mi smutno. 

Vydal jste přes třicet knih, většinu z nich v nakladatelstvích řízených Martinem Reinerem, zejména ve Druhém městě. Vaši novinku vydává na značce Ikar firma Euromedia Group. Proč?

Je to taková až osudová změna, protože my jsme se s Martinem rozešli i lidsky. V interpretaci příčin se asi budeme lišit. Já jsem přesvědčený, že nadřadil svoje zájmy nad moje a že vetoval možnou spolupráci s někým, kdo mu trochu lezl do zelí – i když zpočátku šlo jen o změny v distribuci. Firma Dobrovský, která distribuovala mé knihy, totiž pracovala špatně, což bych mohl doložit několika zfušovanými autogramiádami – a zejména pak tím, že v mnoha českých městech moje knížky vůbec nebyly k dostání! Čekal bych, že Martin problém uzná, že bude na mé straně, ale on nabízené řešení odmítl a snažil si mě usurpovat pro sebe.

I když už se vaše knížky neprodávají ve statisícovém nákladu, pořád jste velmi úspěšný autor. Předpokládám, že váš rozchod s Druhým městem byl pro spoustu nakladatelů výzva. Přetahovali se o vás?

Když to řeknu domýšlivě, tak jsem se skutečně jeden čas cítil jako bohatá nevěsta. Jenže to pro mě vůbec nebylo příjemné, spíš mě ta nutnost volby stresovala. Měl jsem dvě hlavní nabídky, od Albatrosu – a od Euromedia Group, jejíž přístup se ukázal nejpropracovanější. Po poradě s rodinou a s několika dalšími lidmi Euromedia vyhrála.

Lišila se v něčem příprava nové knihy od zvyklostí, které jste zažíval u Druhého města? Nebyl Martin Rainer i vaším osobním konzultantem?

Bezpochyby, vždyť Martin taky píše. Mám v posledních letech problémy s pamětí, takže mívám v rukopisech faktické chyby – třeba se tatáž postava na dvou různých místech jmenuje jinak a podobně. Nebo jsem měl v textu zbytečně zdlouhavé pasáže… Martinův názor jsem vždycky respektoval, navíc má v nakladatelství velmi šikovného redaktora Miloše Voráče, který na mých rukopisech odvedl vždycky spoustu práce. Na spolupráci s ním jsem byl léta zvyklý – a najednou jsem musel své zvyky změnit. Ale to prostě přináší život.

Michal Viewegh|foto: Mona Martinů,Radioservis

S kým se o knize radíte nyní?

V novém nakladatelství je redaktorka Anna Urbanová, snad není tajné, že to byla manželka spisovatele Miloše Urbana, takže o branži toho ví hodně – a i jí už nyní právem patří můj dík. Sám jsem dělal začátkem devadesátých let redaktora v nakladatelství Československý spisovatel, kde mi i autoři jako Ota Filip nebo Pavel Kohout za mé zásahy v textu děkovali, i když je to nejdřív patrně obtěžovalo. Ale nakonec jsme se shodli, že to bylo ve prospěch knížky. Dneska to z pozice autora vidím stejně.

Přiznáváte, že po nehodě máte problémy se zapomínáním, s orientací. Shledáváte jisté následky i jako autor, spisovatel? V čem jste například limitován?

Píšeme tak, jak žijeme. Já vždycky psal částečně autobiograficky, byť třeba skrytě. V posledních letech můj život zásadně ovlivňuje ztráta paměti, jenže tohle pro mě bolestné téma čtenáře nezajímá – také proto, že už to četli v knize Můj život po životě i jinde... Naprosto je chápu, je to jejich výsostné právo. A i proto jsem musel začít hledat témata, která nejsou autobiografická, ale která mě i tak budou bavit – což v době, kdy máte deprese, představovalo nečekaný autorský problém. Takový problém jsem nikdy neměl. 

Když jsme spolu dělali rozhovor naposledy, bylo to v roce 2015 u příležitosti premiéry filmu Vybíjená, tak jste na mou otázku „Co vám v těchto dnech dělá radost, na co se těšíte?“ těžko hledal odpověď. „Je toho málo. I prokazatelně skvělé věci jsou mým současným psychickým stavem jedovatě infikovány,“ odpověděl jste. Cítíte se po těch třech letech líp?

Je to výrazně lepší, funguju už skoro normálně. No, když to řeknu v poněkud křečovité metafoře, je to asi tak, jako bych neměl část jedné nohy – jen protézu, která pod kalhotami není vidět. Ostatní nic nepoznají, mají pocit, že chodím jako každý jiný zdravý člověk – ale ve skutečnosti jsem částečný invalida. 

Vaše nová kniha se skládá ze dvou novel. Ta první, Family Frost, vypráví o muži, který zkrachoval v podnikání i v rodinném životě a žije už vlastně jen pro své dospívající dcery. Zní to posmutněle, ale text je vlastně hodně humorný. Chtěl jste zase jednou čtenáře rozesmát?

Jasně, už jsem nemohl a nechtěl fňukat nad tím, co se mi stalo, věděl jsem, že by to byla chyba a čtenáře bych možná znechutil. Vždycky jsem tvrdil, že dobrý spisovatel musí být dobrý vypravěč, že musí umět zaujmout i lidi v hospodě… To se vám sice může jednou dvakrát povést i s historkou o umírání, ale nelze ji pořád opakovat, musíte přijít s jiným, zábavnějším příběhem… Téma Family Frost mě bavilo. Sice už dneska dost dobře nevím, proč jsem ze své zásobárny námětů vytáhl zrovna tenhle, možná to bylo právě tím, že rozhodně nejde o autobiografii. Novela mj. pojednává o hledání otce – a já svého otce znal odjakživa, měli jsme dokonce hezký vztah. Ve Family Frost je zkrátka spousta fabulace. 

Hlavním hrdinou je tu kuchař, dokonce bývalý špičkový šéfkuchař, což je pikantní, protože se živí rozvážením mražených potravin. Jak vás napadla tahle profese?

Svět gastronomie znám trochu od bráchy, který má firmu na projektování a zařizování profesionálních kuchyní, takže logicky zná celou řadu špičkových kuchařů. Mně se zkrátka líbila ta symbolika pádu od šéfování luxusní restaurace až k tomu mraženému špenátu, který musí týž člověk nakonec rozvážet… Takový úpadek je pro mého hrdinu samozřejmě ponižující – a tím, že příčinou celé té neutěšené situace je zrada kamaráda, se jeho ponížení a vztek ještě umocní. 

Vaše alter ego ve Family Frost vystupuje jen ve vedlejší roli – je jím starý básník, koprolálií stižený opilec, na jehož autorské čtení kdesi na moravské vsi nedorazí vůbec nikdo. To je hodně sebeironické!

Tuhle scénu jsem psal s až masochistickou chutí. Je to totiž můj autentický zážitek. Byl jsem jedním organizátorem, kterého nebudu jmenovat (a on mi za to bude vděčný), pozván na literárně-hudební festival v Tvrdonicích u Břeclavi. O tom festivalu jsem sice v životě neslyšel, ale říkal jsem si, že nebudu snob, jednou mě pozvali do Tvrdonic, tak tam pojedu... Už když jsme se tam ale s přítelkyní vypravili, mělo mě varovat, že jsem své jméno nenašel na žádných upoutávkách na internetu – a dokonce pak nebylo ani na žádném z plakátů, které tu a tam visely na stromech nebo sloupech elektrického vedení kolem oné moravské vsi. A když jsme pak dorazili na místo, kde se mělo moje čtení odehrát, nebyl tam opravdu ani jediný člověk – jen mikrofon, ke kterému ovšem nevedl žádný drát… Nikdy v životě jsem nic takového nezažil. Přišlo mi to tak neuvěřitelné, že jsem se organizátorovi té akce prostě musel v knize pomstít. 

Druhá novela vypráví o dívce, která umí číst myšlenky, což se jí hodí v profesi, ale silně jí to překáží v osobním životě. Zaujala mě ta výchozí teze, že naše silná stránka nás současně limituje na jiném poli.

Řeknu vám, co na tom přišlo zajímavé mně. Všichni muži to jistě někdy zažili: sedíme naproti hezké slečně, něco říkáme – a něco jiného si myslíme… Že nás ta slečna odhalí, protože umí číst myšlenky, není jen dar, ale taky její prokletí, protože se dozvídá věci, které vlastně vůbec nechce vědět. Společenské pokrytectví je takový změkčující obal, který tvrdé hrany života obaluje molitanem. Příčinou našeho lhaní bývá i pouhá zdvořilost. Když mi postarší známá pyšně sdělí, že byla u kadeřnice a zeptá se, jak jí to sluší, tak i když mám pocit, že vypadá příšerně, řeknu: „Jo, máš to hezký.“ Prostě lžu. A tomuto lhaní se říká ohleduplnost. Novela Čarodějka z Křemelky je o tom, jak může být život těžký bez oněch změkčujících polštářků lži. 

Z vaší nové knížky se mi nejvíc líbí vložená povídka, která je součástí druhé z novel a pojednává o otci rodiny, který se stává den ode dne menším, až zmizí docela. Řekl bych, že ten kafkovský text jste nenapsal pro tuto knihu, je to tak?

Skutečně vznikl zvlášť. Je to metafora mých pocitů v době, kdy jsem na tom byl psychicky ještě hodně špatně – a kdy jsem opravdu měl pocit, že se zmenšuju, samozřejmě ne fyzicky, ale mentálně. Z úspěšného sebevědomého chlapa, kterým jsem kdysi býval, byl najednou pacient, jenž si v obchodě stydí říct o kalhoty a strpí od mladé hloupé prodavačky i ponižování, protože není schopný se bránit. Tu situaci popsanou v povídce jsem skutečně zažil. Odtud tedy ta metafora – opravdu jsem se ještě dlouho po oné zdravotní příhodě cítil malý, jako by zašlápnutý.

spisovatel Michal Viewegh|foto: Mona Martinů,Radioservis

Vaší novou knihou opakovaně prochází věta „Humor je způsob, jak zneškodnit realitu, když se vám chystá skočit po krku“, myslím, že to je citát Saula Bellowa. Opravdu dokáže humor něco podobného? I kdybychom se životem prosmáli, stejně přece občas musíme zvážnět…

Je to jistá nadsázka, jako všechny citáty. Někdy nám tu realitu musí „zneškodit“ antidepresiva, protože humor s naším trápením už nic neudělá. Deprese jsou nemoc jako každá jiná, takové ty rady typu „Buď veselejší“ nebo „Jdi se projít“ jsou úplně k ničemu. To říkají diletanti, kteří o depresích nic nevědí. Existuje ještě jeden citát: „Dokud se člověk může smát, je v bezpečí.“  Člověk, který se v koncentráku dokázal zasmát, si jak známo zvyšoval šanci na přežití. 

Novela Family Frost má přímo filmový spád, s prvky road-movie, výborně by se adaptovala do scénáře. Píšete některé texty s filmovým viděním?

Nedělám to vědomě, ale samozřejmě mě to občas napadne – třeba při psaní románu Melouch. Tenhle příběh je myslím „vizuálně“ celkem atraktivní. Hlavní postavy, gigolo a nájemný vrah, záměrně vyrazí na týdenní dovolenou do míst, kde mají oba práci…To je přece filmová látka! Ale jako prvního by to mělo napadnout producenta, nemělo by to být tak, že já se filmařům budu vnucovat. To by mi přišlo ponižující. 

Z řady vašich knih se staly úspěšné filmy, ať jde o Účastníky zájezdu, Báječná léta pod psa nebo Román pro ženy. Jak jako autor nesete, že se vašeho příběhu zhostí přinejmenším spoluscenárista nebo režisér, a možná i mění vyznění vašich textů? Snažíte se být filmařům nablízko, nebo jim necháváte volnou ruku?

Snažím se s nimi potkat před natáčením a ujistit se, že tu knihu nevidí úplně jinak, než já. Nevyhnutelné změny a krácení jsou ale daň za zvýšenou popularitu: i když je román hodně úspěšný, prodá se ho řekněme sto tisíc výtisků, jenže v kinech a při nekonečných televizních reprízách vidí adaptaci knižní předlohy mnoho milionů lidí. To jsou nesouměřitelná čísla. Filmaři dělají spisovatelům obrovskou reklamu – pokud se tedy ten film povede. Třeba Báječná léta pod psa, Účastníci zájezdu nebo Román pro ženy jsou filmy, za které se rozhodně nestydím. Nebo Andělé všedního dne. 

Ve své publikační praxi jste vždy důsledně střídal žánry – román, povídky, deník, fejetony, literární parodie… Co chystáte jako další knihu?

Skutečně znovu připravuji sbírku povídek, zatím jich mám asi dvanáct, na podzim by měla vyjít. Taky jsem byl požádán šéfredaktorem Lidovek, abych pro ně zase každý týden psal fejeton – což tedy dělám. Až jich budu mít řekněme padesát, možná z nich zase udělám knížku. Ale hlavně mám jeden nesplněný sen: chtěl bych napsat dobrý humoristický román! Po všem, co o psaní vím, mám pocit, že aspoň pro mě to je paradoxně ta nejvyšší meta. 

Rozesmát lidi je těžké.

Nejtěžší. Napsat dobrý humoristický román je v mých očích daleko obtížnější než napsat třeba jen napínavý nebo dojemný příběh. Kdyby se mi v nějaké nové knize podařilo čtenáře opakovaně rozesmát, budu jako spisovatel úplně spokojený…