Dva dny, jedna noc: Tváří v tvář vyhazovu najít vlastní důstojnost

4. prosinec 2014

Slavná režisérsko-producentská dvojice Jean-Pierre a Luc Dardennovi přichází s dalším filmem. Jmenuje se Dva dny, jedna noc, premiéru měl letos v Cannes a v hlavní roli se představuje známá herečka Marion Cotillard.

Bratři Jean-Pierre a Luc Dardennovi jsou prakticky synonymem současného sociálního nebo chcete-li sociálně-realistického filmu. Od dokumentaristických začátků na konci 70. let, ale hlavně od filmů jako Syn nebo Rosetta na přelomu tisíciletí vybudovali unikátní, stylově kompaktní filmografii. Jejich doménou je žánr pojmenovatelný jako sociální thriller.

Dardennovi ve svých dílech sledují lidi, kteří mají z nejrůznějších důvodů ztíženou situaci: kluk z dětského domova, nevyrovnaná a neúplná rodina, přistěhovalkyně. Ani v jednom případě však tvůrci nesměřují k typizaci, sledují individuální příběhy. Budují civilními prostředky klasicky gradující drama, respektive prohlubující se tragédii. Směřují ke katarzi a v ní se ukazují jako přesvědčení humanisté. Možná nejpregnantnějším příkladem takové katarze je dramatické až srdcervoucí finále skvělého filmu Dítě, kde dokážou doslova vylovit charakterní lidský základ v hrdinovi na poslední chvíli. Tento film se sociální tematikou obsahuje i honičku na motorce (proto sociální thriller) a patří rozhodně do zlatého fondu v rámci dardennovské filmografie.

Bratrská dvojice nechává snímat dění civilně, většinou kamerou z ruky. A svoje filmy i civilně pojmenovávají. Tak je to i s jejich novým filmem. Jmenuje se Dva dny, jedna noc. Všednodenní pojmenování časového rozsahu hlavní části děje jakoby jen zastřešovalo lidské drama ukrývající se pod ním. Sandra, hlavní hrdinka, pracuje v továrně na solární panely. Vrací se do práce poté, co trpěla psychickými problémy, pravděpodobně depresemi. Zaměstnavatel ale mezitím zjistil, že provoz zvládne i bez její pracovní síly. Kolektivu dal na výběr v hlasování. Buď dá Sandře padáka, nebo její místo zachová, ale všichni se musí rozloučit s prémiemi v lákavé výši 1000 eur. Sandra v průběhu dvou víkendových dní obchází své spolupracovníky a snaží se je přesvědčit, aby se přiklonili na její stranu. Bojuje o svou práci, bojuje sama se sebou a se svodem to vzdát a nakonec především bojuje o vlastní důstojnost.

Herecké výkony jsou parádní. Nevidíme jediné zaváhání, jedinou nevěrohodnost. A to musíme vyzdvihnout především u Marion Cotillard, která hraje Sandru, a která se definitivně stává francouzskou filmovou superstar. České publikum si ji bude z dřívějška pamatovat jako Edith Piaf nebo z mainstreamových filmů francouzské i americké produkce. Ve Dvou dnech, jedné noci ale sklenula nevídaný dramatický oblouk, povstávající ze všednosti (nižší) střední třídy. Na vteřinu neslevuje, i když je na plátně od první minuty filmu do poslední. Je docela dobře možné, že se stane stejnou stálicí dardennovských filmů jako už dříve Jérémie Renier. Bylo by na co navazovat.

Parádní práce s herci v logicky vystavěném, dobře gradovaném příběhu a humanistické poselství. To Dardenny vždy zdobilo. A zdobí je to i teď. Film snad bude mít pro různorodá publika dva limity nebo body pochybnosti. Velmi přesně rozvržená, pevná struktura filmu je dost předvídatelná. Vidíme Sandru, jak prochází sinusoidou setkání se svými spolupracovníky. Dokážeme snadno říct, že po dodání naděje musí zákonitě přijít propad. Další z kolegů se rozhodne na její úkor. Když už naopak Sandra klesá příliš hluboko, další ze spolupracovníků jí opět dodá sil do dalšího boje. I když je rytmická struktura zpestřována dalšími informacemi a emocemi, až to připomíná básníkovu práci s metrickým schématem verše, pro část diváků tu problém s předvídatelností děje prostě bude.

03265545.jpeg

Tou druhou pochybností je politické (odborářské) téma filmu. Do politiky se Dardennovi nepouštějí, sledují jen lidská dramata. Tentokrát je ale rozporem celého filmu hlasování, zapříčiněné alibistickým rozhodnutím majitele podniku, dost pravděpodobně manipulované ještě skrze podřízeného, dílenského mistra. Hrdinové celou dobu řeší rozpor, zadaný postavami, které svým výskytem děj jen rámují. S minimální nadsázkou řečeno, Brit Ken Loach už by tu dávno organizoval kolektivní odpor mezi zaměstnanci a mapoval vznikající politické uvědomění. Je to dobře, nebo není, že politika zůstává i tentokrát stranou zájmu? Přidávám divákům tuto otázku o filmu k těm, které film sám klade. Klíč k odpovědi tkví pro každého diváka v závěrečné scéně, které přese všechno protrpěné dění umožní Sandře odejít se vztyčenou hlavou. Nemůžu ale pochopitelně závěr prozradit... A tak jen konstatuju, že Dva dny, jedna noc potvrzují dardennovské postavení ve světě filmu. Pro mě zůstávají těsně za nejlepšími díly této bratrské dvojice, ale to jen pro to, jak vysoko si tvůrci sami nasadili laťku... Už dávno.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio