Jiří Leschtina: České populisty děsí noční můra korespondenčních voleb

A řada politiků už u nás vyloučila uzákonění voleb na dálku, které jsou běžné ve třiadvaceti státech Evropy.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Americké volby a naše korespondenční hlasování

Spíš než racionální pohnutky zahýbalo jejich myslí, že stovky tisíc hlasů, které se prostřednictvím pošty valily do amerických volebních místností, rozhodly o vítězství demokrata Joe Bidena a vyhánějí z Bílého domu gurua všech populistů, ale i zaťatých konzervativců – Donalda Trumpa.

A tak se v antikorespondenčním táboře hromadí politici z Babišova ANO, Okamurovy SPD, Filipovy KSČM, Trikolóry Klause juniora. Ale také z ODS. Její předseda a někdejší politolog Petr Fiala na konto korespondenčních hlasů dokonce podotýká: „Netrpělivost, podezřívavost a rozhořčení jsou pochopitelné, bez ohledu na to, zda jsou na místě. Toho ať si všímají všichni sociální inženýři, co u nás chtějí něco měnit.“

Vtip tkví ve Fialově obratu „zda jsou na místě“. Historie hlasování poštou, obnášející někde i celá desetiletí, jen ukazuje, že obavy z výraznějších manipulací a podvodů na místě nejsou. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Trump přišel s nějakými důkazy, které by zneplatnily desítky nebo stovky tisíc hlasů.

Korespondenční hlasování ve vládním programu

Pravda, Tomio Okamura nabádá: „Vzpomeňte na rakouské prezidentské volby, které se kvůli falšování korespondenčních hlasů musely opakovat.“

Čtěte také

Jiří Bulan: Volit korespondenčně nebo po internetu jde. Vnitro ale nechce

Jen nám tak ale dává lekci z vlastní demagogie. Vždyť prezidentské volby před dvěma lety se v Rakousku opakovaly proto, že některé korespondenční hlasy se sčítaly ještě před stanovenou hodinou pro otevření obálek. A ne že byly zfalšované.

Když chybí důkazy o podvodech, odpůrci hlasování poštou alespoň varují před domácím volebním násilím. To se má dít, když hlava rodiny kontroluje, jak hlasují ostatní. Ale něco takového připadá v úvahu i při běžném hlasování, třeba když dominantní člen domácností vytřídí volební lístky. Vždycky ale jde o odpovědnost každého voliče, jestli se nechá, nebo nenechá ovlivnit.

Možnost poslat hlas poštou by byla velkým dobrodiním pro 250 až 300 tisíc Čechů, kteří žijí trvale nebo dlouhodobě v zahraničí. Nemuseli by se trmácet často tisíce kilometrů na ambasádu.

Čtěte také

Lída Rakušanová: Kdo se bojí korespondenčního hlasování

Tady ale zbystří političtí marketéři, protože tito voliči jsou mimo dosah profesionálních masáží zdejšího elektorátu. Dost varující mohl být pro populisty všeho ražení i výsledek posledních prezidentských voleb.

Mezi voliči hlasujícími na ambasádách zvítězil Jiří Drahoš nad Milošem Zemanem v drtivém poměru devadesát procent k deseti. Tehdy ovšem hlasovalo 17 tisíc voličů. Pokud by volba poštou přitáhla alespoň třetinu zhruba čtvrtmilionového zahraničního voličstva, možná by se Miloš Zeman nestal prezidentem.

Stejně jako jiné lidské konání, ani korespondenční hlasování se neobejde bez procedurálních přehmatů i ojedinělých podvodů. Nad tím však ale převažuje zkušenost, že prokazatelně zvyšuje volební účast.

Jiří Leschtina|foto:Radko Kubičko,Český rozhlas

Ale to zjevně nestačí, aby se v současné Poslanecké sněmovně našlo dost hlasů pro korespondenční volbu, i když ji vláda slibuje ve svém programu. O důvod víc zvolit demokratickou většinu, která uzákoněním poštovního plebiscitu umožní Česku srovnat krok s vyspělými demokraciemi.

Autor je publicista