Jsem zámecký pán, to ale znamená neustále něco opravovat a bát se, že na střechu spadne strom, říká potomek šlechtického rodu Podstatzký Thonsern
„Být zámeckým pánem znamená běhat, opravovat, stresovat se, zařizovat nebo čistit okapy a bát se, že nějaký strom spadne na střechu. Vůbec to není tak, jak by si člověk představoval, že budu chodit v hezkém oblečení po zámku. Spíš je to o stresu a opravách,“ popisuje svůj život potomek starého šlechtického rodu Richard Podstatzký Thonsern, majitel zámku v Litenčicích a předseda Komory soukromých lesů, dlouhá léta byl i ve vedení Asociace majitelů hradů a zámků.
„Na zámku v Litenčicích bydlím s rodinou – s manželkou a třemi dětmi. Přesunuli jsme se tam ale ještě v době, kdy jsem byl mladý, někdy v roce 1992, kdy nám zámek vrátili v restituci,“ dodává v pořadu Hovory s tím, že tehdy byl ještě středoškolák, a tak následoval rodinu.
Čtěte také
„Bohužel jsme měli zrovna tu smůlu, že naše památka nedopadla dobře. Ještě v 50. a 60. letech bylo na zámku zemědělské učiliště, kde se studenti učili zemědělství. To byla ta budova v pořádku. Byly tam učebny, pokoje pro učně a takto to fungovalo do konce 60. let. Tehdy to tam ještě žilo, topilo se a nějak hospodařilo.“
„Na začátku 70. let přišla normalizace, škola se přesunula do okresního města a budovu vlastnilo Technické muzeum Brno. A někdo tehdy vymyslel, že se v jednotlivých patrech zámku vystaví expozice zemědělských strojů, což byla úplná šílenost. Měli tu představu, že smontují kombajny a traktory do jednotlivých sálů zámku.“
Muzeum kombajnů
Statika budovy by tu zátěž ale už podle Podstatzkého nezvládla, tak se jí rozhodli „pomoct“. „A rozbili parkety, kachlová kamna, okna. Pak někoho napadlo, že střecha není moc stylová, tak ji celou rozložili – a do zámku pak dva roky pršelo.“
Čtěte také
„A když byl v nejhorším stavu, přesunuli zámek Muzeu Kroměřížska – bylo to už na konci 80. let. Ale muzeum nemělo finance a nechali ho ladem. Takže bez oken, podlah, parket, kamen a bez inventáře nám ho vrátili. Dostala ho zpět maminka, protože dědeček se bohužel revoluce nedožil a ona byla restituentkou.“
„V Litenčicích jsme měli po babičce chalupu, takže jsme se na zámek dívali i za komunistů – samozřejmě jen zvenku. Šok nastal, až když jsme poprvé mohli vejít na nádvoří a podívat se na zámek zblízka.“
„Vypadal jako z pohádky o Šípkové Růžence, celý zarostlý. Nebylo vidět, kde jsou cesty, dveře – a mnohé z nich chyběly, takže zámek ani nešlo zamknout,“ popisuje.
Čtěte také
„No, byla to úplná katastrofa. Maminka tehdy asi měla ten pocit odpovědnosti k minulým generacím i směrem k jejímu tatínkovi a mému dědečkovi a šla do toho. Ostatní členové rodiny ji varovali, že je to nemožné opravit a podnikat. Maminka tehdy byla programátorkou u dráhy, takže pracovala za počítačem – a zničehonic měla převzít zámek, lesy, pole a starat se o ně. Také zas rozjet lesní a zemědělskou výrobu.“
Zámecký pán je prý ale od přírody optimistou, takže si myslí, že jednou bude zámek opravený. „Teď ale vidím, že je už tolik let po revoluci a zámek pořád úplně opravený není – ani se k tomu nepřibližujeme. A jednou bude pokračovat určitě ještě i můj syn, ale optimismus neztrácím.“
„Vždy totiž říkám, že je důležité, že nám nevrátili jen zámek, ale i lesy a pole, které by měly na opravy postupně vydělávat. Proto věřím, že se nám to jednou podaří,“ uzavírá.
Celé Hovory s rodokmenem najdete v audiozáznamu, ptá se Naděžda Hávová.
Související
-
Na zámku Lobeč byla za komunistů léčebna. Nemocniční duch tam vydržel dlouho, vzpomíná majitelka
Majitelka vzpomíná na to, že v salonku byla prádelna a celou třetinu přízemí zabírala kotelna na koks. „Takže i tam trvalo, než jsme se posunuli k zámeckému prostředí.“
-
Nejraději mám zámek v Roudnici, který teď potřebuje největší péči, říká William Rudolf Lobkowicz
„Můžeme hrady a zámky opravit, ale pokud je lidé neberou jako svou součást, místo nežije," říká potomek starobylého šlechtického rodu William Rudolf Lobkowicz jr.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
