Osudy vědců 1968: Z univerzity musela do knihovny. Jmenuje se Libuše Hrabová

„Koncem 60. let jsem se připravovala na docenturu a psala práci o humanistické historiografii. Tehdy mne ale přesvědčili, že musí být napsaná v němčině,“ vzpomíná Hrabová. Pražské jaro tak strávila překládáním, „což byla dost velká ztráta zážitků. Nakonec jsem práci v lednu 1968 obhájila, ale vyšlo to až v roce 1991,“ dodává.

Libuše Hrabová je dodnes uznávanou historičkou středověkých dějin, badatelkou v oblasti slovansko-německých vztahů a odbornicí na dějiny Polabských Slovanů. Celoživotně ji pak zajímaly zaniklé evropské národy. „Téma malých národů, které se dostaly pod tlaky velkých mocností a nakonec zanikly, jsem zpracovávala od mládí,“ říká autorka.

Taková prvorepuliková kantorka

Vědci byli za normalizace považováni za zvlášť nedůvěryhodné, říká historik

• Upravit
• Smazat

Pronásledování, vězení nebo emigrace. Takový byl osud mnohých vědců po srpnových událostech roku 1968. Možnosti pravidelného kontaktu se svobodným světem byly opět omezeny na minimum a vědecká pracoviště byla vystavena dozoru komunistických orgánů. Jak normalizace proměnila československou vědu?

Podle studenta Hrabové, a taky historika Jana Stejskala profesorku vždy zajímali nejen Polabští Slované, ale i Litevci a dnes už neexistující národy. „Byla pro nás nesmírně vzdělanou učitelkou navazující na tradice prvorepublikových kantorů. Hluboká znalost jazyků i pramenů, konzistentní práce s přednáškou. Na druhou stranu to byla nesmírně moderní žena se smyslem pro humor,“ vzpomíná.

Na katedru historie se vrátila až po roce 1989, kde je dodnes aktivní. „Kariéru jsem vlastně nikdy nedělala. Protože mi bylo jasné, že když se ženě podaří udělat ze svého koníčka zaměstnání, tak má obrovské štěstí. To se mi povedlo,“ dodává historička Libuše Hrabová.