Petr Žantovský: Orwell, Beckett, Andersen

První soud česká vláda již prohrála, přičemž směrnici měla převést do roku 2005. Pokud by Česko neuspělo u soudu i tentokrát, muselo by navíc zaplatit 5644 eur (135 000 korun) za den od vynesení prvního rozsudku. K dnešnímu dni pokuta činí zhruba 56 milionů korun. Podle mluvčí Evropské komise Pii Hansenové je situace kolem českého případu (cituji) "velmi vážná".

Směrnice má v celé Evropské unii sjednotit pravidla pro instituce, jež mají na starosti důchodové pojištění zaměstnanců a dohled nad jejich fungováním. Češi dosud stavěli svou obhajobu na tom, že žádné podobné instituce nemají, a tudíž nevidí důvod, proč by směrnici zaváděli. Česká obhajoba navíc již v případě prvního soudu zdůrazňovala obavy, že by zaměstnanecké fondy a další na ně napojené instituce musely v ČR vzniknout, pokud by evropské právo v této podobě přejala. Unijní soud ovšem tyto argumenty odmítl, protože podle něj cílem směrnice EU není harmonizace penzijních systémů napříč evropskou sedmadvacítkou.

Už v roce 2011 vláda připravila a president Klaus podepsal novelu dle směrnic EU, která ji po Česku požadovala, v jejímž důsledku se vzniku zaměstnaneckých penzijních fondů zákonem zamezil. Obsahuje totiž ustanovení, podle něhož "instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění se nesmí na území České republiky usazovat". Evropský soudní dvůr v minulosti povolil, aby v ČR takové fondy ani nevznikaly, povinně ale musí být právně ošetřeny.

V současnosti takové fondy nikdo v Česku neprovozuje, proto byla předtím tato směrnice odmítnuta. Nyní ministr Miroslav Kalousek v Senátu zopakoval, že vláda stále o převzetí tohoto „nástroje" neuvažuje. Česko v minulosti do zákona zapracovalo pouze ta ustanovení, která upravovala případy, kdy tyto penzijní fondy v tuzemsku nabídne zahraniční firma.

Jak vlastně rozumět této zprávě? Jednoduše. Evropská komise se rozhodla poručit větru dešti a přimět suchozemské státy vytvořit legislativu pro oceánský rybolov. Ukázala tak v celé nahotě absurditu své existence, spočívající ve vymýšlení dalších a dalších regulací podvazujících svobodný život občanů a států, a to jen proto, že si úředník v Bruselu potřebuje odškrtnout kolonku a zvýšit sebevědomí. Z historky o vynucované legislativě pro neexistující reálnou situaci by měl radost George Orwell. Jeho slova z knihy 1984 se tu ukazují býti prorockými. A přitom by místo marného beckettovského Čekání na Godota stačilo málo: po andersenovsku zvolat: Císař je nahý!