Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 23. července 2021

23. červenec 2021

Hostem byl psychiatr Cyril Höschl. 

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den je tady pravidelný rozhovor v pravidelném čase. Zita Senková vítám všechny u poslechu a vítám také ve studiu mého hosta prof. Cyril Höschl, psychiatr, dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Odpočatý od Egejského moře?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, ale každá dovolená musí být po zásluze potrestána, takže odpočinek se rychle promění v pracovní chaos.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
O čem bude dnešní rozhovor, v souvislosti s desátým výročím masakru Norsko si položíme například otázku, jaká by měla být odpověď na nenávist. A zamyslíme se i nad tím, co by pomohlo lidem psychicky zvládnout trauma ze živelné pohromy, nerušený poslech. Norsko si včera připomnělo 10 let od dvou teroristických útoků v metropoli Oslo a na ostrově Utoya. Vyžádaly si 77 mrtvých a desítky zraněných. Většina obětí byli mladí lidé, členové norské sociálnědemokratické mládeže. Chladnokrevně a plánovaně zabíjel ultrapravicový extremista Anders Breivik. Pro Nory představuje masakr nejhorší násilí od druhé světové války. Nevím, jak vy pane profesore, ale já si osobně pamatuji ten šok, když přicházely ty zprávy a vůbec jsme nevěděli, co se asi stalo. Nebylo jasné, a pak teprve když se ukázal rozsah a zrůdnost toho připraveného činu.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No já vím, že to nebyl šok jenom pro Nory ale pro celou Evropu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
No jistě pro celý svět.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Rozsah, cynismus a zrůdnost provedení toho činu neměla dlouho předtím vlastně od druhé světové války vůbec v Evropě obdoby. A každého to zaskočilo, hned se rojily otázky, jak je vůbec něco takového možného. Jak se může v nějaké hlavě takový nápad zrodit a jak se může uskutečnit. Jestli je dost dobře možné, aby ten člověk byl duševně zdráv. A vedly se spory o tom, jestli je šílený nebo jestli je zdravý. Ty zprávy z místa, protože on byl vyšetřován také mimo jiné psychiatrický, byly docela protichůdné a vím, že se o tom vedly i tady docela rozsáhlé diskuze, které notabene mají docela zajímavé obecné souvislosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Můžeme tedy přejít, než se vrátíme, co zaznělo včera třeba na těch pietních vzpomínkách k tomu, jak jste už řekl, že klíčovou otázkou pak v tom procesu hrálo pachatelovo psychické zdraví. On v podstatě do dnes neprojevil žádnou lítost, ani když byla policejní rekonstrukce na místě toho masakru, kde střílel po mladých lidech. Neprojevil sebemenší lítost nebo nějaké emoce a jenom, jaká byla geneze. Prokuratura si nebo na začátku žádala psychiatrickou péči. On sám chtěl být uznán příčetným, protože nechtěl, aby pak, kdyby byl prohlášen za nesvéprávného, byla zdiskreditována jeho ideologie proti přistěhovalcům a etnickým menšinám. Pak bylo o jeho duševním zdraví vypracováno několik lékařských posudků a jedni znalci tvrdili, že trpí schizofrenií, diagnózu pak potvrdila lékařská komise zřízená norskou justicí. Podle dalšího lékařského posudku nikoliv teda netrpí schizofrenií. Tudíž je za své činy zodpovědný. Pak dále znalci dospěli k názoru, že trpí poruchou osobnosti a vykazuje narcistické a antisociální zvláštnosti. No a nakonec ale soud dospěl k názoru, že Breivik byl v době útoku duševně zdráv, tudíž také plně vědom si toho, co dělá.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Toto je závěr, ke kterému bych se rozhodně přikláněl, protože svádět, byť sebe nepochopitelnější zločin na duševní nemoc jenom proto, že tomu zločinu nerozumíme, to je příliš krátkozraké a příliš stigmatizující a škodící duševně nemocným, protože to vlastně toho dotyčného /nesrozumitelné/, to znamená zbavuje ho viny, to já nic, to nějaké bludy nebo halucinace, což nebyl tenhle ten případ. A to maximum, které se dá připustit, že ta osobnost je nepochybně psychopatická, akcentovaná, že může mít něco, čemu já říkám kosmetické poruchy těch oblastí mozku jako je například amygdala, které umožňují a jsou nezbytné jejich funkce k tomu, abychom pochopili co, cítí ti druzí, se kterými přicházíme do styku. Abych já z výrazu vaší tváře pochopil, jestli cítíte strach, bolest, úzkost, smutek, naději, tak musí mít sám v pořádku struktury, které tyhle ty emoce obsluhují. A já mohu mít jakýsi kosmetický defekt, kde na tom repertoáru mi něco chybí a já nejsem schopen se vcítit do pocitů toho druhého. Ale to není nemoc. To je stav, to je určitý defekt a jelikož jeho racionální a rozhodovací funkce byly nepochybně zachovalé, nejednal pod vlivem psychotických fenomenů, jako jsou bludy nebo halucinace. Tak v mých očích byl za své jednání zodpovědný, protože jinak bychom tu logiku obrátili, a to by bylo velmi nebezpečné do budoucna. Řekli bychom, že každý čin, který se vymyká našemu zdravému rozumu, lze považovat za projev choroby a tudíž dotyčného vyvinit, protože je nemocen a dát mu spíš neschopenku než žalář. A takhle uvažovat nemůžeme, my musíme udržovat ten obor neustále v hranicích jasně definovaných /nesrozumitelné/ jednotek. A zrovna u té schizofrenii je to problém, protože schizofrenie má několik typů příznaků, z nichž jedny, kterým se říká příznaky Kurta Šnajdra prvního řádu, jako je pocit vkládání odnímání myšlenek a halucinace několika hlasů, které se o vás baví a komentují vaše jednání třetí osoby. Tak ty jsou po celé zeměkouli rozeznané jako jasný projev onemocnění, na které se všichni shodnou. Ale mimo tyhle ty jaderné příznaky, existuje spousta všelijakých psychopatologických obrazů, o kterých se mohou odborníci přít a tam už přesahuje ta, abych ta řekl na nozologie, čili klasifikace nemocí do oblasti spekulací a různých sporů a různých výkladů. A to je z hlediska zneužití toho oboru velmi nebezpečné. Čili držme se toho, co je jasně definováno, a to ostatní se pokusme nezneužívat ve prospěch toho či onoho. Ať už legálního či legislativního případu, anebo například zneužití politické moci, což jsou oblasti, které vždycky měly sklon k tomu nepohodlné jedince nějakým způsobem nálepkovat, psychiatrizovat a tudíž potom třeba uklidit z dohledu takzvané spořádané společnosti. Čili tenhle ten případ jasně ukazuje, čeho bychom se měli držet a ten trest, to je také taková zajímavá otázka. Já si pamatuju, že pár let poté, co byl vynesen rozsudek, tak si opakovaně dotyčný stěžoval, že nemá dost komfortní věznění, přestože tam několik místností, tělocvičnu, PlayStation, CD přehrávač a tak dále. Tak mu to připadá málo komfortní. Stěžuje si, že je sám a podobně. A po celém světě se rozjely takové diskuze o tom, že to je opravdu chucpe, chucpe je definice, že to je ten, kdo zavraždí své rodiče u soudu se hájí tím, že je sirotek. Takže to je typická ukázka toho tenhle ten Breivik. Ale při té příležitosti si vždycky vzpomenu na to, co je účelem trestu. Ať už jak za jakkoliv hrůzný čin. Tak účelem trestu je za prvé zabránit dotyčnému, aby v takové činnosti pokračoval anebo, aby mohl ten trestný čin ještě někdy opakovat. To je jeden důvod. Druhý důvod je, to je takový idealistický, převychovat ho, myslet si, že z vězení vyjde jiným než do něj šel. To je ten, ta naivita, s jakou se u nás věznice nazývaly nápravná zařízení. Třetí důvod je odstrašit ty všechny okolo, kteří by náhodou měli podobné sklony, aby viděli, jak můžou dopadnout. To je zejména účel trestu smrti. A čtvrtý důvod nikoliv zanedbatelný je pomsta. A na tomhle tom Breivikovi si můžeme vzít jeden tenhle ten důvod za druhým a podívat se, jestli to věznění a jeho úroveň plní tyhle ty funkce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tady musíme vzít v potaz jaksi tu norskou politiku, respektive norský vězeňský systém, i když to můžeme vztáhnout asi na celou Skandinávii. Princip takzvaných otevřených věznic, kterej začal ve třicátých letech ve Finsku a vlastně Norsko, řekněme, netrestá, pouze omezuje svobodu a napravuje. Také tam mají velmi nízkou recidivu. Vlastně ten pobyt ve vězení je jaksi přípravou pro návrat do života, což neplatí teda, jenom to upřesním, aby nedošlo k omylu. V případě tohoto masového vraha, protože bylo odsouzen na 21 let, což je maximum v Norsku. Ale mu byla udělena zvláštní forma trestu, každých 5 let se může nadále prodlužovat, takže teoreticky nebo prakticky může Breivik zůstat ve vězení do konce svého života.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
A už z téhle té formy trestu a z té výjimky vidíte, že ani ti jednak soudce, jednak experti kolem toho případu v Norsku nepředpokládají, že by v jeho případě byla možnost jakkoliv náprava, nápravy. Pro což svědčí i to, že není schopen nějaké lítosti nebo sebereflexe, nebo reflexe utrpení těch obětí a jejich příbuzných, které způsobil. Což jsou velmi špatná prognostické znamení pro jakoukoliv možnost nápravy nebo změny chování, zejména je-li pod vlivem takové té své individuální velmi nenávistné ideologie, kterou vzývá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Včera na různých pietních vzpomínkách i bohoslužbách v Norsku zaznívalo opakovaně, že šlo o politicky motivovaný atentát a tehdejší ministerský předseda Jens Stoltenberg mimo jiné vyzval k aktivnímu každodennímu boji za demokracii. Cituji jeho slova, před 10 lety se potkala nenávist s láskou. Nenávist ale ještě existuje. Připomněl činy, ať už s rasistickými nebo pravicově extremistickými motivy v Norsku, ale i teroristické útoky v Bruselu, v Paříži, v New Yorku, v Bagdádu, Christchurch a na jiných místech. Což podle něj ukazuje, že demokracie nezvítězila všude. Pane profesore Höschle, jak odpovědět na nenávist i během těch připomínek památky obětí se opakovalo, že nenávist nelze nechat bez odpovědi, jak na to reagovat?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Nelze a co svět světem stojí, tak jsou dva typy odpovědi na jakékoliv zlo nebo nenávist. Ta jedna je to starozákonní oko za oko zub za zub, což v mnoha případech funguje, protože někteří zločinci ničemu jinému nerozumí, ale na druhou stranu to může vést k eskalaci, k takové té vendetě, kdy se ty rody vzájemně nedají pokoj, dokud se vzájemně nevyvraždí. No a to druhé to novozákonní udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu druhou. Což zejména v dětství mně připadalo jako absurdní a naprosto neúčinné, ale pak jsem rychle změnil názor zejména ruku v ruce s psychoterapií. Jejím hlavním úkolem je u dotyčného vytvořit to, čemu se říká korektivní zkušenost. To znamená to, že svět je jiný, než si on myslí, že je a svým chováním si ten svůj předsudek, že svět je takový či makový jenom potvrzuje. Konkrétní příklad, abychom věděli, o čem mluvíme. Jestliže někdo ve třídě zlobí a pan učitel ho potrestá a on si vytvoří představu, že ten učitel je nespravedlivý, že na něj zaměřen, že ho šikanuje. Chová se tak, že si tuhle představu potvrzuje, protože zlobí dál. Učitel ho dál trestá, tím potvrzuje tu představu, kterou on o něm má, a tu si nese do života a má problém s autoritami, nejdřív s rodiči, pak s učitelem, s lékařem, s policajtem, s bachařem tak, jak jde ta kariéra a to se neustále opakuje. Pak najednou setká jako v Bídnících Viktora Hugo s /nesrozumitelné/ budoucí se setká s tím vikářem, který mu ukradne ty svícny a policajti ho přivedu zpátky vítězně a ten farář nebo vikář se na něj podívá na něj a říká, vždyť já jsem mu je daroval. Ten nevěří vlastním očím, je propuštěn a v tu chvíli se z něj stane ten /nesrozumitelné/ ten budoucí starosta. Ono ne u každého to funguje, ale funguje to masově, čili biblické, udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu druhou, je vlastně první kodifikované popis korektivní zkušenosti. Takhle pracuje psychoterapie. Tam se lidi nafackujou, tam se vytváří korektivní zkušenost, že lze reagovat jinak, že se svět může být jiný, než jsme si dosud mysleli a na základě svého chování představu jakou jsme si o něm vytvořili. Takže, když se ptáte, jak na ně takové zlo reagovat, tak si musíme vybrat z těchto dvou ošatek. Obě za určitých okolností fungují, ale dlouhodobě asi účinnější a dlouhodobě demokraciím více slušící je to novozákoník, udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu druhou, ale to neznamená, že budeme za hlupáky a necháme se vybít. Ono všechno je odsud posud. A zrovna tenhle ten případ toho člověka, o kterém mluvíme, je ten, kde ta korektivní zkušenost zřejmě není dost dobře možná. Tak jako není dost dobře možná náprava. Má-li ten kosmetický defekt ve vnímání utrpení druhých, tak mu bohužel asi není pomoci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Možná pane Höschle, ještě jeden z mnoha momentů. Jak se říká, zkušenost není přenositelná. Jeden z přeživších včera v jedné reportáži vypovídal, že se vlastně zpětně stydí za to, že v ten moment, kdy lidé prchali v panice před tímto běsnícím vrahem, zachraňoval pouze sám sebe. A nepomáhal ostatním, že se soustředil na vlastní život, záchranu vlastního života.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tyhle ty pocity viny u obětí jsou popisovány v mnoha případech různých teroristických útoků. Ale například i v holocaustu, kde přeživší, jako by se dodnes styděli za to, že zatímco všichni jejich příbuzní zahynuli v těch koncentračních táborech, takže oni přežili a paradoxně to považuji za svou nějakou jakousi zvláštní vinu, že jsou tady. Je to absurdní, je to iracionální, ale je to z hlediska individuální psychologie pochopitelné, protože určité prvky altruismu v sobě všichni více nebo méně neseme. Jestliže jsme měli to štěstí, že jsme oproti ostatním dopadli výrazně lépe, tak zcela automaticky z toho většinu z nás může mít pocity viny. Tak jako někteří velmi bohatí lidé se ve společnosti běžných spoluobčanů tak trošku za to svoje bohatství, pokud to nejsou primitivové, který se tím chtějí chlubit, trošku jakoby stydí, protože vidí, že ostatní na tom tak nejsou a zamýšlí se nad tím, jestli to je, nebo není spravedlivé či nespravedlivé. Tak podobné mechanismy jsou i v těchhle těch případech. Nicméně tady je třeba si uvědomit, že zcela racionálně, když začnete v téhle situaci pomáhat jiným, tak můžete napáchat víc škod než užitku, protože kupodivu, když se každý snaží postarat sám sebe, tak ve většině případů ta globální škoda způsobená, ta celková újma a počet ztrát bývá menší, než když se chaoticky stará jeden o druhého a všichni svorně zahynou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ve studiu je se mnou psychiatr prof. Cyril Höschl. Lidi v postižených oblastech, kde řádilo tornádo nebo povodně po prvním šoku jsou vlastně šťastní, že přežili. Pustili se do odklízení, pomáhají si, jsou plní energie. Jak dlouho to vydrží pane profesore. Jakými, vlastně jakou škálu emocí člověk konfrontovaný vlastně se živelnou pohromou anebo možná i s jiným typem neštěstí prochází, co by mu mohlo pomoci psychicky to zvládnout?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tohle to je v různých katastrofických případech různé, já třeba jsem se o tomhle tom mechanismu přijímání zla dozvěděl například od člověka, který prožil peklo v Osvětimi a shodou okolností přežil koncentrační tábor a vyvraždění své rodiny, jehož byl svědkem a tak. A z těchle výpovědi vyplývá, že za prvé v různých situacích, ať už jste obětí takového zla jako byl holocaust nebo teroristického útoku nebo dopravního neštěstí, letecké katastrofy. Taky měl jsem kamaráda, který přežil letecké neštěstí u Suchdola v sedmdesátých letech. Tak je trošku ten průchod těmi jednotlivými fázemi té psychické reakci je různý. Už proto, že některé ty události jsou více rozloženy v čase, jiné jsou náhlé katastrofy, že přijde smršť, tornádo přes noc a druhý den je celý život naruby. Některé jsou více očekávané, například zhoubná onemocnění, kdy víme, že trpíme onemocněním, které nemá naději, ale chvilku to trvá, než se k tomu konci dostaneme. Můžeme se na to do určité míry adaptovat. Tak to je první věc, že se to liší případ od případu. Druhá věc je, že v každém tom případě procházíme několika takovými fázemi, když se dozvíme nějakou velmi nepříjemnou katastrofickou zprávu za příklad vezměme to, že nám řekne někdo nějakou diagnózu zhoubného onemocnění. Tak nejdřív máme takový ten pocit, že to není pravda, že se museli splést, že ten test třeba je chybný nebo ho zaměnili, že se ráno probudím a zjistím, že se mi to jenom zdálo. Je tam snaha, ta první obranná reakce, vytěsnit to, popřít a vyvolat naději, že to vlastně je jinak. Potom zjistíte, že to je pravda, že to je skutečnost a začne se nám hroutit svět. Čili se propadnete do té hluboké deprese, do toho zoufalství, do pocitu, že nic nemá cenu, že tím už všechno skončilo. Začnete v tom zoufalství tak jako iracionálně smlouvat s bohem, s osudem. Říkat tak, když, když udělám to, a to, tak se ještě stane, že nebo, prosím tě ještě chci se dožít toho, a to chci se dožít vnoučete a chci se dožít toho a začnete smlouvat, co uděláte. Už nikdy nebudu kouřit opravdu už dodržím všechna ta, budu užívat ty léky, jak my řekli už opravdu budu nechávat, jenom když prosím, tě a tak. Tak to je další taková fáze. Potom je fáze přijetí, kdy zjistíte, že už se s tím nic jinýho dělat nedá. Začne nastupovat rozum. Ty emoce se trochu otupí. Nikdy ten život už nebude jako předtím, ale začnete se na tu situaci adaptovat a dojde k jakémusi smíření s tím osudem neblahým. Ale často dokonce k poznání, že se takhle i dá žít. Například to referuje řada nevidomých, kteří přišli o zrak a předtím ho měli nebo paraplegiků, kteří třeba se na ten vozejk dostali po nějakém neštěstí, úrazu a podobně, že když tyhle ty fáze překonali, tak zjistili, že se dá vytvořit vlastně docela hodnotný a někdy v jejich očích až plnohodnotný život, který by si jako zdravý předtím nedovedli nikdy představit. A dokonce jsou schopni o tom mluvit s humorem, žertovat o svém handicapu, o svém způsobu života a zvládají ty věci, které v nás ostatních vyvolávají hluboký obdiv, ale svědčí pro to, že ta rezerva, ta schopnost adaptace je u člověka obrovská.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem jak jste popsal ty fáze. Lze to třeba částečně, ne za každou cenu aplikovat třeba na tu situaci, která tady trvá už druhý rok? Mám na mysli samozřejmě epidemii novým typem koronaviru.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je zajímavá otázka psychologicky, protože ukazuje ten velký rozdíl mezi zátěží rozloženou v čase a dávkovanou jaksi postupně změnou života, což je ten, ta pandemie covidem na jedné straně a na druhé straně takovou katastrofou, jako bylo tornádo na jižní Moravě, kdy přijdete o všechno naráz během několika hodin nebo dokonce desítek minut. A obrátí se vám během jedné noci život naruby.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
My se teď vlastně nemůžeme pořád dostat do toho, no svým způsobem původního stavu nebo života.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No právě, ale tady na těch dvou příkladech vidíme, jaký je rozdíl v tom, v té adaptaci. Takže zatímco na ten covid si zvykáme už druhým rokem. Ne, že by s tím byl někdo spokojen, ale nakonec se v tom většina lidí, byť sice s odřenýma ušima ale naučila nějak žít. Sice nám chybí to sdružování, chybí nám volný pohyb, chybí nám ty hučící hospody a sportoviště, plné tribuny a tak. Ale to není pro život úplně za, je to důležité, ale není to úplně zásadní teď a tady. Jsme schopni jakési odložené satisfakce, protože pořád doufáme, že to povolí a jednou zas budeme žít jako jsme žili. Poznámka pod čarou, rád bych, aby tomu tak bylo. Obávám se, že úplně to nebude nikdy, ale můžeme si tu naději chovat. Zatímco ten protipříklad to tornádo to je něco, co přišlo naprosto bez přípravy, bez možnosti se na to jakkoliv zadaptovat. Prostě tady najednou vám někdo sebere celou existenci přes noc. A tam probíhá ta adaptace úplně jinak. To znamená, tam si projdete těma hlubokýma fázema, tý naprosté beznaděje, tý naprosté zkázy, tý existence, která si hrábne až úplně na dno. Až naprosté minimum, ze kterého se vám zdá, že už není východiska, což je v tom případu té pandemie není. Nakonec řada povolání, jak se dneska hezky česky říká homeofficovatelných. Státní dotace zalepily ty největší výkřiky toho existenciálního skluzu. Takže vlastně většině lidí se co se týče jejich individuální kvality života a existence zase tak moc, i když jsou naštvaní a všechno nestalo. Když to v tom druhém případě ano. Takže ten průchod těmi fázemi psychologickými té adaptace na to neštěstí je úplně jiný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nevím, jestli lze protože, jak jste popsal pane profesore Höschle, je to každý případ je jiný. Co teda nejvíc možná jenom krátce, nějakou radu, co pomůže psychicky zvládnout nebo být trošku posílit se psychicky?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Víte, nemalujem si, že existuje nějaká kouzelná rada, která nám dosud zůstala skrytá, kterou, když si řekneme, tak budeme /souzvuk zvuků/. Ale pojďme si zopakovat to, co platí za všech okolností a jistě si to ověřili všichni, které teď něco neblahého potkalo, že naprosto zásadní je pocit, že nejsme sami. Pocit určité sounáležitosti, solidarity. Toho, že se od vás svět neodvrátil. Ale že shledal a byl schopen jakési empatie. A shledal úroveň a míru ve vaší tragédie a projevil to nějakou pomocí. Ať už fyzickou, osobní účasti, finančními dary. A to teda musím říct, že zase porovnáno s mnoha jinými zeměmi, to jsme na tom dobře. To se teď i u toho tornáda, předtím u těch povodní, ta lepší stránka české národní povahy projevila, to je vždycky zdrojem potěšení. Čili být s někým, nebýt v tom sám a mít s kým se o to svoje trápení podělit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje prof. Cyril Höschl, psychiatr, děkuji za váš čas, za vaše rady a přeji hezký den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Takže přeji hezký den a už dlouho zase žádné katastrofy.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beeye www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.