Šepoty a výkřiky o lidské osamělosti a vyprázdněnosti. Bergman v DISKu
Katedra činoherního divadla pražské DAMU uvedla v pátek
25. ledna další premiéru – Šepoty a výkřiky Ingmara Bergmana.
Letos si připomínáme sto let od narození jednoho z nejvýznamnějších autorských filmařů minulého století - švédského režiséra, spisovatele a dramatika. Studenti DAMU převedli filmovou povídku, kterou Bergman natočil v roce 1972, na divadelní jeviště. Autorem dramatizace povídky a režisérem je Norbert Závodský, dramaturgyní pak Kateřina Slezáková.
Nepřijel jsem do Prahy dělat skandál, říká kontroverzní polský režisér Jan Klata
V pražském Divadle pod Palmovkou hostuje významný polský režisér Jan Klata, jehož inscenace jsou často označovány za kontroverzní. V Divadle pod Palmovkou režíruje Shakespearovy hru Něco za něco. Podle Jana Klaty je příběh hry obrazem rozkladu zásadních hodnot a jistot, na kterých je založena i dnešní společnost, a považuje ji za velmi skandální.
Legendární švédské drama je obrazem bolestné samoty a osamělosti. Výpovědí čtyř žen – umírající Agnes a jejích sester Karin a Marie a služky Anny – o jejich vnitřní prázdnotě i deformaci vztahů mezi nimi. Hlavní role hrají Denisa Barešová, Jindřiška Dudziaková, Magdalena Kuntová a Anna Peřinová. Výchozím materiálem pro divadelní scénář se stala filmová povídka, nikoli film samotný. „Věděli jsme hned na začátku, že nechceme, aby to bylo situační divadlo. Že to chvilku musí jakoby drhnout a že slovo musí vznikat až na jevišti. A až když o něco jde,“ říká Norbert Závodský.
Dramaturgyně Kateřina Slezáková výsledný tvar, který stojí na kontrastu imprese a exprese popisuje následovně: „První polovina hry je monologická. Jsou to na sebe nenavazující vzpomínky. Celé to vychází z myšlenky, že v momentě, kdy člověk umírá, tak lidé kolem něj v podstatě neví, jak na sebe reagovat, jak spolu mluvit a o čem. Teprve smrt je spouštěčem dialogu.“
S niterným filmovým herectvím s důrazem na detail, které v roce 1972 zaznamenala kamera Svena Nykvista a za kterou film získal Oscara, divadelní tvůrci pracovat nemohou. „Šlo o to pochopit základní psychologii postavy a nebát se toho, že je v nějakých krajních bodech. Když ji člověk pochopí a dostane do sebe, tak je důležité najít od ní odstup,“ říká režisér.
Scénu připravil student scénografie Martin Šimek - pracuje s kontrastem dvou světů – reálným a pak tím, ve kterém se hlavní prostory vracejí ke svým vzpomínkám nebo vizím. Dominantním prvkem scény je skleněný box, jehož význam se v inscenaci proměňuje a umožňuje tvůrcům pracovat se zmiňovaným odstupem.
