Titulová sezona s Litvínovem byla jedna z nejhezčích v kariéře. Rulíkovi přeji u reprezentace úspěch, říká bývalý hokejista Ručinský

4. říjen 2023

Hostem středeční talkshow Na place byl bývalý hokejista Martin Ručinský, který zazářil i v NHL. Nejen na úspěšné angažmá v Montrealu Canadiens, ale i na další štace ve věhlasných klubech zavzpomínal s moderátorem pořadu Pavlem Nečasem. Disktutovalo se i tom, jak se v zámoří učil anglicky a proč byl líný na francouzštinu. Co pro něj znamenal návrat do Litvínova a zisk titulu v roce 2015? Proč se tolik nemluví o olympijském bronzu z Turína 2006? Užijte si celý rozhovor.

Litvínov se drží po úvodu extraligové sezony na třetím místě. Jak se ti to líbí?

Jako fanouškovi Litvínova se mi to samozřejmě líbí. Už bylo na čase, aby měli nějakou dobrou sezonu. Poslední roky to nebylo to pravé ořechové. Teď ale mají skvělý vstup do sezony, což je důležité, obzvlášť v české extralize, kde se hraje jen 52 kol. Mají vynikající start a budu jen doufat, že v tom budou pokračovat.

Čím si myslíš, že to je?

Když jsem se na mužstvo díval, tak do něj přišli skvělí hráči. Především Ondra a David Kaše, kteří tým táhnou. Ondra se z NHL vrátil za bráchou do Litvínova a oni dva jsou teď tahouni týmu. Mančaft je lépe připraven jak po fyzické, tak po taktické stránce. Vede to tam skvělý trenér Karel Mlejnek, kterého doplňuje Robert Reichel. Je to souhra vícero faktorů.

Jsi Litvínovák, ale narodil jsi se v Mostě. Je to tak?

Všichni hráči Litvínova jsou narození v Mostě jenom proto, že v Litvínově není porodnice.

Čtěte také

Fungovalo to u tebe tak, že jsi prostě po škole hodil tašku do kouta a běžel na zimní stadion?

Litvínov je malé město s 25 tisíci obyvateli, dřív jich tam bylo ještě méně. Fungoval tam klasický trojúhelník. Ráno jsem šel tři minuty do školy, ze školy jsem jen přešel silnici na stadion a ze stadionu to bylo domů asi zase jen tři minuty. Do dvanácti let jsem hrál ještě tenis, takže jsem pendloval ještě tam. Tenis mám rád, ale tíhnul jsem k hokeji, který není tak osamocený sport. Každý kluk, který se narodil v Litvínově, tak šel vyzkoušet hokej.

Štace v zámoří

Když ti bylo 20 let, tak tě Edmonton Oilers draftovali jako dvacátého hráče a z Litvínova jsi šel rovnou do NHL..

To je pravda.

Pak jsi prošel snad deset zámořských celků. Jak to probíhalo?

Edmonton měl farmu v Cape Bretonu, kde jsem odehrál asi třicet zápasů. Pak mě vyměnili do Quebecu, kde jsem měl asi šest zápasů. Z Quebecu Nordiques vzniklo dnešní Colorado Avalanche. Tam jsem ještě chvíli byl a pak mě čekala výměna do Montrealu.

Po Montrealu přišel ještě Dallas, New York, St. Louis Blues a Vancouver. Koukám, že si to všechno pamatuješ..

Za 18 let bylo těch přesunů a cest dost. Některé byly z mé vůle, jiné ne. Výměny v NHL jsou běžné. NHL je vlastně obchod s živým masem. Hráči jsou jen figurky, které se přesouvají z jedné šachovnice na druhou. Někdo má možnost, že stráví celou kariéru v jednom klubu, jiný zase cestuje mezi kluby. Tak to prostě chodí.

Používal jsi během působení v Montrealu a  Quebecu i francouzštinu?

Samozřejmě jsem mohl. Když jsem se na začátku kariéry ocitl v Quebecu, tak jsem neuměl ani pořádně anglicky. Bohužel Quebec byl ze sedmdesáti procent francouzsky mluvící město. Aspoň jsem se tam necítil jako úplný nýmand, protože tam anglicky neuměl skoro nikdo. Vedle angličtiny pro mě bylo těžké se učit ještě francouzsky. Musím uznat ale, že učit se jazyky pro mě není tak složité. Šlo mi to docela rychle. Když už jsem se naučil anglicky, tak jsem byl línej na francouzštinu. V Montrealu už to bylo hlavně v centru anglicky mluvící město.

Během studií jsme angličtinu neměli, takže je to takové hození do vody, že?

Když mi bylo sedmnáct let a vycítil jsem, že bych se jednou mohl podívat do NHL, tak jsem dokonce absolvoval nějaké dva nebo tři kurzy angličtiny v Litvínově. Pak jsem se na to vykašlal, protože to nemá žádnou cenu. Když jsem přišel do Ameriky, tak to bylo stejně jedno. Týden v provozu v zámoří ti dá víc, než dva roky učení v Česku. Angličtinu jsem vstřebával tak, že jsem chodil s klukama na oběd, na večeři, kulečník a pivo. Celý den jsem mluvil anglicky. Když jsem něčemu nerozuměl, tak jsem se zeptal a oni mi to polopaticky vysvětlili. Po půl roce jsem rozuměl prakticky všemu, horší je to mluvení a vyjádřit se k něčemu.

Nemám to rád, ale hodně mi v televizi pomohly telenovely. Většinou tam mluvily ženy krásně pomalu a hezky vyslovovaly. Při seriálech jsem si říkal, že už rozumím všemu. Mluvilo se tam o lásce a tak. Naopak peklo byla třeba londýnská angličtina.

Čtěte také

O úspěchu v Naganu už se toho řeklo moc, ale co se třeba vrátit k zisku bronzových medailí na olympijských hrách v Turíně 2006. To byl přece skvělý výsledek, ne?

Když se na to podívám dnešním okem, tak je to určitě super výsledek, protože co bychom nyní za bronz z olympiády dali. Stačí se podívat na to, jak jsme slavili nyní zisk medaile po deseti letech na mistrovství světa.

V roce 2006 jsme odjížděli z Turína s bronzovou medailí a já si pamatuji, že nás tady pomalu chtěli pověsit za živa. My jsme na turnaji hráli špatně. Ve skupině jsme skončili poslední a naše jediná naděje byla ta, že porazíme Slováky, kteří vyhráli skupinu. Ve čtvrtfinále jsme to Slovensko porazili, pak jsme dostali világoš od Švédska 1:6, ale v zápase o bronz jsme porazili Rusko. Tehdy to ale stejně bylo bráno jako propadák.

Titul s Litvínovem

V roce 2015 jsi jako čtyřiačtyřicetiletý borec dotáhl Litvínov k titulu. Jelikož jsem měl možnost s tebou natáčet i nějaký seriál, kde jsme spolu byli i v šatně a ve sprše, a ty máš pořád vymakanou postavu. To se asi v 45 letech pořád hodí, že?

Člověk jako když to najde. Byla to úžasná sezona. Měli jsme vynikající trenéry Miloše Hořavu s Radimem Rulíkem a kouče brankářů Zdeňka Orcta. Od začátku sezony jsme hráli atraktivní hokej, fanoušci za námi stáli, chodilo jich hodně. Po základní části jsme skončili asi druzí za Třincem a v play-off jsme vyřadili Pardubice, Brno a ve finále s Třincem jsme to zkorunovali. Byla to pro mě jedna z nejhezčích sezon v profesionální kariéře.

Hodně se pak v Litvínově slavilo..

Litvínov i fanoušci už si to zasloužili. Litvínov vychovával skvělé hráče, kteří pak odcházeli do NHL, ale prakticky z toho nic neměl. Vrátit se zpátky, završit takovou cestu a korunovat to pohárem pro mě byl úžasný konec kariéry. Emoce byly veliké.

V té době tam ale starostka zrovna hokeji úplně nefandila, protože jí někdo řekl, že bychom mohli vyhrát titul a ona jen řekla: „no a co, chleba levnější nebude“. My přijeli z Třince po sedmém rozhodujícím zápase a ten den všechny pekárny zlevnily chleby o padesát procent. Líbilo se mi, že město se semklo a ten chleba zlevnilo (smích).

Co si myslíš o tom, že bude Radim Rulík trénovat českou reprezentaci?

Má to dvě roviny. Skončil Kari Jalonen, se kterým se dobře znám, protože bydlel jednu ulici vedle mě. Byl prvním trenérem, který po deseti letech přivezl z mistrovství světa medaili. Že byl odvolaný, to už si musí zodpovědět někdo kompetentní.

Radima Rulíka mám jako spřízněného trenéra, s kterým jsem zažil skvělé roky v Litvínově. Na Radima Rulíka a Miloše Hořavu nedám dopustit, protože ti kluci byli hlavní důvod, proč jsme vyhráli titul. Úplně změnili celé myšlení v klubu, způsob tréninku, způsob přístupu a měli lví podíl na tom úspěchu. Jsem rád, že Radim dostal šanci u národního týmu, přeji mu hodně štěstí a doufám, že budou medaile.

Český hokej prochází jistou přeměnou. Vidíš naději, že juniorský ale i seniorský hokej roste a má šanci znovu útočit na nejvyšší příčky?

Doufám a rozhodně nejsem sám. Příslib do budoucna jsou vždy výběry hráčů do 20 let. Mám radost z toho, jakou hrou se na posledním mistrovstvím světa prezentovali, umístění není až tak důležité, i když druhé místo je také skvělé. Odehráli vynikající turnaj a tam je budoucnost našeho hokeje. Důležité je, aby kluci dostali při přechodu do dospělé kategorie šanci a někde hráli.

Pokud zlepšíme práci s mládeží, protože do téhle doby nám ujel vlak, tak se můžeme zvednout. Výkony dvacítky na posledním mistrovství světa jsou takové světlo na konci tunelu.

Ve funkci generálního manažera české hokejové reprezentace jsi skončil. Máš ještě touhu nějak v hokeji působit?

Nemám. Byl jsem vděčný za tu roli, kterou jsem tam měl. Byla to velká zkušenost. Člověk když skončí jako hráč a dostane se takhle nahoru, tak získá úplně jiný pohled na hokej. Postupně jsem zjistil, že to není úplně pro mě, i proto jsem skončil. Od té doby se v hokeji prakticky neangažuji vůbec. Účastním se jen jednorázových akcí a setkání, ale nic systematického.

Na place
autoři: Pavel Nečas , rej
Spustit audio

Související