Zákaz igelitových tašek v Keni pomohl přírodě, levná náhrada ale chybí

Ve své reportáži o tom informuje deník Guardian.

Britský list píše, že rok poté, co Keňa oznámila nejpřísnější zákaz igelitových tašek na světě a osm měsíců od chvíle, kdy vstoupil v platnost, se úřady chlubí vítězstvím. Další africké země jako Uganda, Tanzanie, Burundi a Jižní Súdán podobná opatření zvažují. Jasné je ale i to, že zákaz nepřímo ovlivňuje podnikání, chování spotřebitelů a dokonce i zaměstnanost.

Plastů se nemůžeme zbavit hned. Zpoplatnění igelitek není řešení, myslí si prezidentka svazu

Od prvního ledna musí být igelitové tašky v obchodech zpoplatněné. Proč má být do fólie zabalená i okurka? Snaží se obchody snižovat používání plastových obalů, nebo skončila jejich společenská odpovědnost u igelitových tašek za korunu? „Obchod nedělá nic jiného, než že uspokojuje zákazníky,” tvrdí v Pro a proti prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu Marta Nováková.

„Naše ulice jsou celkově čistší, a to znamená, že se na nich lidé cítí lépe. Už nevidíte tašky létat ve větru. Vodní toky nejsou tak zaneřáděné. Ani rybářům na pobřeží i na Viktoriině jezeře se už nezaplétá do sítí tolik tašek,“ řekl novinářům David Ong’are, který zastává vysokou pozici v keňské Národní agentuře pro správu životního prostředí.

Ong'are připomněl, že na jatkách dřív nacházeli plasty ve vnitřnostech skoro každého třetího zvířete. Teď je to už jen jedno z deseti. Vláda teď chce vyčíslit celkové důsledky, které změna zákona přinesla.

Drakonický zákaz začal platit 28. srpna minulého roku. Komukoliv, kdo by vyráběl, prodával nebo dokonce jen nosil igelitové tašky podle něj hrozí až čtyři roky vězení nebo pokuta ve výši odpovídající skoro 900 tisícům korunám.

Konec létajících záchodů

Ve slumech obklopujících keňskou metropoli Nairobi bylo jedním z okamžitých důsledků zákazu to, že vymizely takzvané „létající záchody“. Tak se nazývá zdejší zvyklost vyprázdnit se do igelitové tašky, pak ji zavázat a hodit na střechu.

„Nevím, kdy se létající záchody objevily, ale není to nic dobrého,“ říká vozíčkář Johnson Kaunange. „Člověk nikdy neví, kdy spadnou nebo kdy je spláchne déšť. Často se mi stává, že vozíčkem na nějakou tašku najedu, ona se roztrhne, a ten zápach na kolech je pak nechutný,“ vypráví muž.

Pro komunitu slumu Mathare to je dobrá zpráva. Od zavedení zákazu platí za obecní záchod, který stojí v přepočtu korunu dvacet za jedno použití nebo 24 korun měsíčně pro celou rodinu, mnohem víc lidí.

Zařízení se nachází na živé tepně vedoucí do části slumu zvané Matharské údolí. Jeden ze zaměstnanců obecního záchodu Caleb Omondi říká, že od doby, kdy jsou létající záchody v podstatě zakázané, si už rozdílu všiml.

„Počet návštěvníků je teď mnohem vyšší. Dřív k nám chodilo tak 300 lidí denně, teď je to víc než 400. Mám ohromnou radost. Naše obec je díky tomu čistší a my máme větší tržby,“ říká pracovník.

Chybí levná náhrada

V širší perspektivě to vypadá, že zákaz skutečně funguje, i když třeba ne úplně dokonale. Mezi stovkami lidí na ulici si reportér Guardianu prý povšiml jen dvou, kteří měli nebo prodávali igelitové tašky.

Zpoplatnění plastových tašek je efektivní. Jejich množství na mořském dně se snížilo o 30 %

Optimistickou zprávu nám podává nová studie, která se zabývá dlouhodobým průzkumem mořského dna. Vědci jej pozorovali mezi Norskem, Německem, severní Francií a západním Irskem po dobu 25 let. Podle jejich aktuálního zjištění se od roku 2010 postupně snižuje počet plastových tašek na jeden kilometr čtvereční mořského dna. V současnosti jich vědci zaznamenali o 30 % méně.

Elijia je mladý muž, který igelitovou tašku podle svých slov potřebuje k tomu, aby v ní nosil svůj milovaný čat, v Africe oblíbenou rostlinu s omamnými účinky. Igelitová taška prý uchovává vlhkost mnohem lépe než papírová. „Samozřejmě že se bojím policie, ale nejsem špatný člověk,“ upozorňuje mladík.

Další je Esther, stánkařka, která prodává smažené chipsy. Na otázku novináře zareagovala povzdechnutím. Na zdi za ní visí barevné sáčky z rozložitelné vlákniny a dokládají tak její úsilí vyhovět novým podmínkám. Samotnému podnikání to ale moc nesvědčí. Nové sáčky jsou totiž šestkrát dražší než plastové.

Zákazníci si za ně odmítají připlácet a vláda jí nepřispívá, takže je platí ona. „Mému podnikání to uškodilo. Nejsem proti zákazu plastových obalů, potřebovala bych ale, aby byla nějaká levná náhrada,“ stěžuje si obchodnice.

Je jasné, že každé nařízení se musí vynucovat, a někdy to nejde hladce. Během osmi měsíců od zavedení zákazu keňská média pravidelně informovala o zátazích na „dealery igelitových tašek“. V únoru policie při raziích v různých keňských městech zatkla více než 50 lidí. Úřady také kvůli rozšířenému nedodržování zákazu uzavřely nairobské tržiště Burma.

V Mathare, čtvrti slumů, kde žije půl milionu lidí, policie přistihla místního obchodníka, jak prodává kuřecí hlavy v igelitových taškách. Soud mu přikázal zaplatit pokutu ve výši odpovídající třem tisícům korun. To je mnohem méně, než je maximální možná výše, ale odpovídá to částce, kterou si vydělá za šest týdnů. „To mi na nový zákon přijde přísné,“ řekl novináři jeden z jeho zákazníků.

Nejde jen o igelitky

Jiní stánkaři žádají své zákazníky, aby si nosili umělohmotné misky nebo tradiční tašky, vyrobené ze sisalových vláken. To vyvolává stížnosti. Misky se snadno rozlijí a sisalové tašky jsou zase drahé, protože kdysi běžnou rostlinu vystřídaly plodiny pěstované na prodej.

Došlo i k odporu. Například keňský výrobce igelitových tašek Hi-Plast se v březnu rozhodl žádat stát o kompenzaci soudní cestou. Argumentoval přitom, že zákaz se zavádí selektivně.

V Keni hrozí za držení plastového sáčku až čtyři roky vězení. Vrcholí tam boj s odpadem

V Keni začal platit opravdu tvrdý zákon, na mušku si vzal plastové sáčky. Za výrobu, prodej i používání sáčků hrozí pokuta ve výši 800 tisíc korun a až čtyři roky vězení. Jak konkrétně by měl zákaz plastových sáčků v padesátimilionové zemi vypadat?

Obecně dělá zákaz igelitových tašek starosti prodejcům i výrobcům. „Zákaz poškodil ekonomiku. V některých oblastech se obchod úplně zastavil,“ podotýká Samuel Matonda z Keňské asociace výrobců. Stěžuje si, že stát měl zákaz zavádět postupně.

Odhaduje, že nový zákon postihl 80 procent členských firem asociace a způsobil propuštění skoro sta tisíc zaměstnanců. Zákaz igelitových tašek se podle něj vykládá velice široce, takže zasáhl skoro všechny druhy obalů. Dotkl se třeba i podnikatelů dodávajících mimo jiné potraviny a květiny Tescu, Walmartu a Carrefouru, ale také výrobců léků a agrochemikálií.

Na řadě je odpad

Matonda je dnes členem panelu, který spolupracuje s vládou na vytvoření dalších výjimek a zlepšení odpadového hospodářství.

„Je to stimul. Zákaz bezpochyby způsobil, že veřejnost teď věnuje více pozornosti potřebě čistého životního prostředí. Za posledních šest měsíců jsme toho dosáhli víc než za posledních pět let,“ vyzdvihuje Matonda.

Keňské ministerstvo životního prostředí říká, že postoj výrobců se změnil. „Firmy teď samy hledají řešení,“ konstatuje Ong’are. Vláda se po taškách začala zajímat o PET lahve a společnosti navrhují způsoby, jak zorganizovat jejich sběr a recyklaci.

Pořád je hodně co zlepšovat. Pokud se nepodaří poskytnout levnou náhradu plastových tašek, může zákaz způsobit problémy nejen bohatým průmyslníkům, ale i chudým komunitám. Fotbalové hřiště ve slumu Mathare, dříve ukryté pod skoro dvoumetrovou vrstvou plastového odpadu, je ale svědectvím toho, jaké výhody může zlepšení okolního prostředí přinést.

„Určitě by to mělo být povzbuzení i pro jiné země nejen v Africe, aby také zakázaly igelitové tašky a další plastové obaly na jedno použití,“ myslí si Arnold Kreilhuber, vedoucí oddělení mezinárodního práva v Programu OSN pro životní prostředí.

„Důležité je do celého procesu co nejvíc zapojit veřejnost. Zákaz igelitových tašek je velké vítězství, je to ale jenom začátek. Abychom Keňanům zajistili čisté a zdravé životní prostředí, potřebujeme víc investovat do odpadového hospodářství,“ konstatuje v závěru reportáže britského deníku Guardian právní expert Kreilhuber.