Práce z lásky je pořád jenom práce. Měli bychom ji tak brát
Ne nadarmo se říká, že práce je lék. Ve svém vlastním životě jsem se opakovaně dostala do situace, kdy ponořit se do obrovského množství úkolů, termínů, schůzek, článků a školení bylo jednodušší, než se zabývat čímkoli, co mě v tu chvíli reálně trápilo. A není to ani tak dávno, když jsem sama sebe naposledy slyšela říkat, že tolik pracovat má smysl, protože práce se na tebe – na rozdíl od některých lidí – nevykašle.
Je to ale opravdu tak? A v jakém okamžiku se pracovní výkon stane důvodem k terapii, nikoli její náhražkou? Na první otázku existuje poměrně jednoduchá odpověď. Americká novinářka a autorka Sarah Jaffe ji naprosto pregnantně vyjádřila v názvu své knihy z roku 2021 - Work Won’t Love You Back, tedy Práce ti lásku neoplatí. V této knížce se zabývá tím, že láska k práci je jednak dost iluzorní koncept, ale hlavně je to koncept velmi nevděčný. Může totiž sloužit jako nástroj vykořisťování – ať už v podobě neplacené práce výměnou za takzvané zkušenosti, snášením špatného zacházení, protože přeci nebudeme trhat tým, nebo nekonečnými hodinami přesčasů ve jménu nějakého vyššího dobra. Práce z lásky nebo poslání je ale pořád jen práce a tak bychom ji měli brát.
Co byste dělali, kdybyste dnes nemuseli tolik pracovat?
Sarah Jaffe pokládá jednu důležitou otázku – co byste dělali v čase, který dnes věnujete práci, kdybyste nemuseli tolik pracovat? A právě ve snaze najít svou vlastní odpověď na tuto otázku bychom se měli zamyslet i nad tím, jestli je to skutečně práce, kterou milujeme. Jestli nejsme spíše závislí na efektech, které velký pracovní výkon přináší. Ať už je tímto efektem zahnání smutku, vysoký výdělek, kariérní postup nebo čistě jen společenské uznání a obdiv, které pracovitost přináší.
Čtěte také
Pokud budeme s pracovním výkonem spojovat vědomí své vlastní hodnoty, velmi snadno se můžeme chytit do pasti. Pracovní výkon ani pochvaly a ocenění totiž nerostou do nekonečna. Příběhů vyhořelých workoholiků můžeme najít celou řadu a často se v nich objevuje moment zrady. Zradilo je jejich tělo, jejich mozek a ve výsledku i samotná práce. Když se vám totiž přestane dařit (a pokles výkonnosti dřív nebo později zkrátka přijde), může se pocit vlastní hodnoty a identity zřítit jako domeček z karet. Zbydou ovšem narušené rodinné a jiné osobní vztahy a poškozené zdraví.
Přesto se nedaří pozici workoholismu jako tzv. ctnostné závislosti nějakým zásadnějším způsobem ve veřejné debatě odklonit. Po nedávné tragické smrti libereckého úředníka Jakuba Šepse se sice na sociálních sítích (včetně mekky glorifikovaného výkonu, tedy LinkedInu) množily příspěvky na téma, kolik věcí je v životě krásnějších, zajímavějších a důležitějších než konstantní pracovní výkon, ale ruku na srdce, bude to předzvěst trvalejší změny? Spíše asi nikoli.
Zlepší se to někdy?
Čtěte také
Obdobně skeptická můžu být k dopadu, jaký budou mít nové pracovní trendy Generace Z a generací mladších. Na rozdíl od sedřených mileniálů konstantně si nalhávajících, že neustálý hustle je v pořádku a že konec konců nikdo nikdy nezměnil svět ve standardní pracovní době, se mladší pracovníci alespoň svým výkonem tak nápadně nechlubí. V současném stavu ekonomiky, kdy ale není jednoduché se přiměřeně ve standardní době a v jedné jediné práci uživit, není quiet qutting nebo odklon od toxické produktivity vždycky reálnou možností. A tak se můžu obávat, že pokud se něco zásadního nezmění, tak lidé mladší než já sice nebudou lásku k pracovnímu výkonu dávat tolik najevo, nebudou ale nutně pracovat o mnoho méně. A nakonec se v tom vyhoření můžeme setkat dříve, než by to komukoli z nás bylo milé.
„Na rozdíl od sedřených se mladší pracovníci alespoň svým výkonem tak nápadně nechlubí.“ Poslechněte si komentář Šárky Homfray.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Související
-
Balanc o workoholismu a práci. Umíte říci ne, odejít včas a ví šéfová, co všechno děláte?
„Workoholismus je závislost a jako každá závislost je nálepkou na nějakou bolest,“ říká psychoterapeut Michal Mynář. Prací trávíme velké množství času, proto je důležité...
-
Před dvaceti lety se lidé styděli za to, že ke mně chodí, říká psychiatr Tomáš Rektor
Český rozhlas oslavil 100 let vysílání na našem území. Tuto příležitost jsme využili k ohlédnutí za tím, jak se v čase proměňuje způsob informování o duševním zdraví.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
