Balanc o workoholismu a práci. Umíte říci ne, odejít včas a ví šéfová, co všechno děláte?
„Workoholismus je závislost a jako každá závislost je nálepkou na nějakou bolest,“ říká psychoterapeut Michal Mynář. Prací trávíme velké množství času, proto je důležité nastavit si hranice času a energie, kterou práci věnujeme. Umět říci ne kolegům i nadřízeným a poznat, kdy je toho na nás moc, a nechat si také síly na opravdový odpočinek.
„Bylo by hezké, kdyby manažeři měli představu o vytíženosti svých podřízených, ale z vlastní praxe vím, že tomu tak není. Proto je důležitá zpětná vazba, bez ní se často nikdo o problému ani nedozví.“ Přepracování může souviset s normami a s pracovním prostředím. Když je váš šéf nebo šéfka workoholik, upíná se k práci jako ke svatému grálu, bude něco podobného očekávat i od vás. Bude se divit, že chcete jít po osmi hodinách domů a práci se již nevěnovat.
„V práci nás drží buď okolnosti, nebo vlastní strach. Že šéf bude koukat skrz prsty nebo že nás kolegové odsoudí.“ Takové obavy je podle Michala Mynáře dobré zkoumat, provést tzv. audit strachu. Zamyslet se nad tím, co se opravdu může nejhoršího stát a jaké to bude mít dopady. Od kritiky zaměstnance k vyhazovu je totiž většinou velmi dlouhá cesta.
„Když jedeme na plné obrátky, tak děláme asi o čtvrtinu práce více, než bychom dělat měli. Většina lidí dělá tu chybu, že se ozve, až když to nejde vydržet.“ V novém zaměstnání se lidé často chtějí předvést, dokázat, že na danou práci mají schopnosti a jsou výkonní. Jenže může se stát, že své úsilí přeženou. Tempo nebo objem práce pak nemohou dlouhodobě stíhat, ale kolegové už budou na jejich výkonnost zvyklí.
Jak poznáte, že k práci utíkáte od bolesti? Kdo má možnost si dupnout a kdo je nahraditelný? Proč šéf netuší, kdo toho má příliš a kdo ne? Uslyšíte v dalším díle seberozvojového magazínu Balanc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
