Život narcistního muže provází přesvědčení o vlastní nadřazenosti i zdrcující pochybnosti

Poprvé šel Jaro Macourek do terapie proto, že se mu dlouho nedařilo dostudovat. Když s ním chtěla terapeutka mluvit o emocích, šlo to zcela mimo něj, na podobné téma vůbec nebyl připravený. Později vyhledal terapii kvůli příznakům úzkostí a depresí a řešil v ní i to, že se mu nedaří v práci. Jeho kolegové totiž nebyli připraveni adekvátně reagovat na jeho grandiózní plány.

„S prací jsem spojoval velká očekávání, chtěl jsem, aby to bylo moje teritorium, abych dělal věci lépe než ostatní, ale narážel jsem,“ popisuje střety v práci dvaačtyřicetiletý Jaro. Za racionální snahou dělat věci lépe si přitom zřetelně uvědomuje i přesvědčení, že „já jsem něco lepšího, vím to líp než vy, jsem lepší než vy, jsem chytřejší, vy jenom nevíte, potřebujete ode mě trošku osvítit“.

Náročný na své okolí byl nejen v práci, ale i ve vztazích. „Nikdo mi neříkal, že by se vztah se mnou vedl snadno. Myslím, že jsem se – po matce – naučil být na svého partnera dost náročný, a když něco nedostávám, tak mám tendenci manipulovat, abych to získal,“ říká otevřeně v Diagnóze F.

Naději ale neztrácí. „Ten, kdo má dost trpělivosti si se mnou ty věci vyhádat, tak to se mnou zvládne,“ dodává.

Jak často jej v životě provází pochybnosti a jak s nimi pracuje? Je chození do terapie selháním? A co radí lidem, kteří mají doma narcise? Poslechněte si závěrečný díl speciálu Diagnózy F o narcismu.