Film, který musíte vidět. Snímek Sbohem, synu je dramatem rodiny i Číny
Vrcholné dílo čínského režiséra Wanga Siao-šueje Sbohem, synu přináší nejdojemnější filmový zážitek posledních let a chytrou strukturu Rubikovy kostky.
Filmy pokrývající velké časové období mají složitou výchozí pozici, mnohdy se od nich totiž očekává, že najdou ideální rovnováhu mezi lidskými příběhy a kontextem, ve kterém se odehrávají. Fascinující splynutí obou rovin nabízí nový snímek čínského režiséra Wanga Siao-šueje, v němž společensko-politická reflexe nikdy nestojí v cestě osobnímu dramatu, ba co víc, organicky jej posiluje. Tříhodinové nechronologicky vyprávěné drama Sbohem, synu je narativním ekvivalentem Rubikovy kostky. Izolované motivy a situace pomalu přeskupuje, až z nich složí komplexní obraz tiché viny, ale i osvobozujícího smíření.
Blízcí přátelé v pustině viny a odcizení
Právě populární hlavolam snímek připomíná nejvíce. Většinu času totiž vypráví v útržcích, které bez varování přeskočí klidně i dekádu a stovky kilometrů. Referenční bod pro diváka představuje ústřední manželský pár Jao-ťün a Li-jün, jež v úvodu přijdou o syna Sing-Singa. Svědkem nehody je chlapcův kamarád a právě jeho rodiče se stanou druhou významnou dvojicí příběhu. Dobří přátelé hlavních hrdinů totiž cítí určitý podíl viny, ale ta má – jak se postupně dozvídáme – hlubší kořeny daleko v minulosti. Vzájemné problémy rodin posiluje neschopnost jejich pocity artikulovat, pročež se trhlina mezi nimi prohlubuje, až se stává nepřekročitelnou. Dva páry, dříve blízcí přátelé, se ocitají v pustině odcizení a na mnoho let se přestanou setkávat.
Obě rodiny se s traumatem vypořádávají po svém. Přeživší kamarád se stane úspěšným lékařem a jeho zaopatření rodiče zůstávají v dynamicky se proměňujícím prostředí rodného města. Vše nasvědčuje tomu, že tíha minulosti je pomalu opustila a už se – podobně jako všudypřítomné novostavby vytlačující vzpomínky na minulé dekády – neohlíží zpět. Hlavní dvojice se naopak dává do pohybu. Po odstěhování adoptují chlapce, jenže jako v autorově předešlé trilogii o kulturní revoluci, je i tady stín minulosti všudypřítomný a vyčleňující. Na povrch se dostává skrze neshody s adoptovaným mladíkem, ale třeba i jako neznalost dialektu jejich současného bydliště. Hřejivý domov z úvodních scén po Sing-Singovu utonutí mizí a emocionální prázdnota je zpřítomněna v otlučených zdech nebo špinavých podlahách nového příbytku.
Jenže náš náhled na postavy ve Sbohem, synu rozhodně není statický. Vyprávění proniká hlouběji a jednotlivé pozice dynamizuje a proměňuje. S každou odhalenou informací se vina přelévá a situace problematizuje. Původně samostatné fragmenty se shlukují do citlivých, ale do poslední vteřiny promyšlených obrazců.
Tok času, síla ticha
Jakkoliv se osnova filmu může zdát náhodná, opak je pravdou. Sbohem, synu pracuje se sofistikovanou strukturou, v níž se časovými skoky obratně vytváří mezery a odkládá jejich vyplnění. Každý úskok rozvádí scénu předchozí, dokresluje kontext, načrtává paralelu či stupňuje emoce. Chronologie by rozrušila emocionální působivost, která pramení ze střídání perspektiv a srovnávání různých období truchlení, čímž načrtává portrét lidských vztahů rozpadajících se pod tíhou nevysloveného.
Čtěte také
Právě proto se v těch nejsilnějších momentech snímku mlčí. Ticho zde nabývá mnoha významů – je drtivé, když tvoří komunikační bariéry mezi postavami a odloučení v nich roste, i osvobozující, poté, co ústřední pár mizí za tenkým bílým závojem v úplně poslední scéně. Vyprávění přebírá motiv neschopnosti se přímo vyjadřovat. Tři hodiny složitě skládá dílek k dílku, motiv k motivu, příčinu k následku, aby v závěru dvěma rozhovory očistil postavy i diváky v jednom z nejdojemnějších filmových konců posledních let.
Další rozměr dodávají velké dějiny probíhající jaksi na pozadí. Z rozhlasů uvnitř továrny se ozývá ideologický manifest obhajující čínskou politiku plánování porodnosti v roce 1979 a za řadou zaměstnaneckých kol se tyčí propagandistický plakát. Ačkoliv se nikdy nedočkáme explicitního komentáře, tyto strukturální změny zasahují do každodenního života postav. Právě politika jednoho dítěte prohlubuje utrpení centrálního páru a je důvodem prvního rozporu mezi rodinami. Snímek nikdy není doslovný a stejně tak si nezakládá na odhalování politických příčin. Naopak se soustředí na jejich dopady, které díky hrdinům cítíme. Rodičovský cit pravidelně naráží na politické limitace a přátelské vztahy jsou rozklíženy ideologií.
Unikátní divácká zkušenost i portrét doby
Sbohem, synu je unikátní diváckou zkušeností a komplexním osobním i dobovým portrétem. Přináší citlivé rozuzlení, vypovídající především o síle lidského ducha a snaze překonat tragickou minulost. To předjímá i ve filmu se několikrát navracející motiv skotské písně Auld Lang Syne – ostatně, jak zní v jejím překladu: To není žádné loučení, byť chvěl se nám i hlas, jsme pevně v kruhu spojeni a sejdeme se zas!
Související
-
Zavřete oči a ocitnete se ve 3D. Čínský zázrak Gan Bi představuje Poslední večery na Zemi
S režisérem fascinujících filmů Kaili Blues a Poslední večery na Zemi jsme mluvili o čase, vzpomínkách, přecházení ze 2D do 3D a čínské cenzuře.
-
Hongkong se rozpíná mezi Jackiem Chanem a Wongem Kar-waiem. Čínské peníze a diváci mu dávají křídla
Hongkongská kinematografie si připomněla 20 let od předání zpod britské koloniální vlády do čínských rukou. Filmové dění bilancuje kritik Roger García.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
