Alois Nebel: Přehlídka působivých ilustrací

Přestože úlohu černobílého svědka duchem prodchnutých míst, zejména nádraží, plní skvěle a díky použité animační technice je považován a priori za něco výjimečného v české kinematografii, očekáváme od návštěvy kina něco víc než pouhou přehlídku působivých ilustrací.

Scénář filmu Alois Nebel je adaptací komiksové trilogie spisovatele Jaroslava Rudiše a výtvarníka Jaromíra 99. Odehrává se na nádraží v Bílém potoce – jak již bylo řečeno v Jeseníkách, tedy v Sudetech. Zde se skrze mlčenlivého „eisenboňáka“ Aloise Nebela spojuje temná minulost nelítostného odsunu Němců s nejistou současností roku 1989, kdy se (v tomto případě) v Praze odehrává sametová revoluce.

Nebel je svědkem takřka němým, stiženým krutými vzpomínkami, uzavřeným ve svém světě zlých snů a plíživé beznaděje, s níž si zvykl žít. Je obklopen hloupými nebo radikálními postavičkami, ať už je to kolega z nádraží Wachek, veksláček a primitiv, nebo Wachkův otec, kdysi brutální a nemilosrdný likvidátor Němců, nyní velkohubý zestárlý komunista prodávající párky v kempu.
Nebela jeho rozklepaná mysl dožene do blázince a odtud do Prahy, kde nalezne mezi neméně pitoreskními figurkami novou naději – jak jinak než vtělenou do ženy –, která mu pomůže odpoutat se od minulosti, probudit se a věnovat se současnosti. Happy end.
Do děje však vstupuje ještě jeden muž, tentokrát skutečně němý, a chce se pomstít.

Tím by se dal příběh filmu stavějícího na táhlých záběrech obtažených digitální černou tuší shrnout. To „něco“, co se za banální historkou ze života melancholika, okořeněnou o zploštělé historické události, skrývá, musí investovat do děje divák sám. Film paradoxně sází na charisma postav – ty však postrádají motivaci k jednání a kvůli záměrně chatrné animaci také mimiku. Časová zmatenost snímku skákajícího mezi minulostí a současností nejprve uhrane, záhy zarazí, poté zneklidňuje a nakonec nudí. Za černo-šedivo-bílými plátny kolejí, mašin, perónů a hvozdů v kašírovaném dešti se skrývá jen málo. Příběh je tu služebníkem snahy o malování toho, co máme rádi či co mají rádi tvůrci. Není motivací ke vzniku filmu, ale výmluvou, omluvou pro to vše druhotné, co náhle dostává hlavní prostor. Ať je to sebedojímavý hudební doprovod nebo nekonzistentní, nedotažená digitální rotoskopie, jejíž kostrbatost místy bije do očí. Vše je hezké, než se to začne hýbat a než pod tím podvědomě počneme hledat smysl, obsah, důvod a zážitek.

Z filmu Alois Nebel|foto: Aerofilms

Miroslav Krobot se svým chladným hlasovým projevem Nebelovu figuru, podstatně odlišnou od té komiksové, zachraňuje. Dále můžeme jeho výkon hodnotit jen těžko, neboť byl obtáhnut – někdy hůře, jindy lépe – animátorem a jeho 2D digitální maskou. Podobně je na tom Alois Švehlík, svou postavu profesionálního syčáka ve výslužbě dokáže formovat hlasitými proklamacemi i přes limity zvolené technologie. Jenže Karel Roden jako tajemný, pomstychtivý posel z minulosti nemluví a jeho rozporuplná postava, o níž beztak nikdo neví, proč by se právě teď chtěla zjevovat a pohybovat tam, kde se právě pohybuje, už je pouhou bezduchou ilustrací, samoúčelnou a rádoby samostatnou dějovou linkou, bez přesahu a opodstatnění.

Z filmu Alois Nebel|foto: Aerofilms

Alois Nebel nestál malé peníze a nutno mu přiznat, co bylo řečeno – že je v českém kontextu výjimečný přesto, že je vlastně niterně český a velmi generační. Fascinace vlaky, komiks, živočišnost, divočina v české zahrádce, kontroverzní historie i totalitní retro a další střípky z nebelovské skládanky se dají s tvůrci – momentálně ve středním věku – sdílet, jste-li na jejich vlně. Díky velké propagaci se stává Nebel jakousi popkulturní povinností, která mu může jen prospět. Kolik diváků nalezne shovívavost k jeho nedostatkům, přivře oči nad nedotažeností a nechá se vtáhnout do mlžné krásy? Nevím. Asi tolik, kolika z nich stačí to málo, co Nebel pod tou lákavou, plakátovou slupkou skutečně nabízí.