Asie naměkko

Petr Ludvík a Pavel Novotný se už téměř pravidelně vypravují tímhle směrem. Pavel začínal expedicemi po Alpách a v Rumusku, což je příznačná země, označovaná za evropskou Asii. Kdo si ji zamiluje, nemá většinou problém se zeměmi, jako je Kazachstán, Kyrgyzstán, Pákistán, Indii, Thajsko, Laos a Bangladéš, což jsou namátkou země, kde kluci byli.

Jejich poslední cesta vedla po klasické pozemní "hippie highway" (mj. tedy přes muslimský blízký východ) do Indie a Bangladéše a trvala čtyři měsíce. Na moji otázku, co bylo z té celé doby nejkrásnější, odpovídali různě: buď zlezení šestitisícovky Stok Kangri v severní Indii, nebo pozorování velevzácné červené pandy, nebo exotika měst, nebo samotná různorodost kontinentu. "Bangladéš se vám může zdát hodně podobná Indii, například ty rikši všude, ale už ta hrozná bída a špína měst ukazuje, že jste v jedné z nejchudších zemí světa," říká Pavel. "Ale zase se tam nesetkáte s indickým fenoménem, který spočívá v tom, že dáte-li se s kýmkoli do řeči, můžete si být jisti, že chce za svých pár vět, za radu určitě aspoň rupii. Lidi se tam s námi dávali prostě přátelsky do řeči a ptali se, odkud jsme." Oba cestovatelé se tak prý brzy dokonale naučili posunčinu, protože na angličtinu se v Bangladéši opravdu nemůžete spoléhat.

Filozofie cestování je pro oba kluky jasná: poznat zemi zdola. Necestovat letadlem, cestovat v malé skupině, bydlet pokud možno u místních. "Co se týče příprav, existují dvě školy," říká Petr, "buď lze nastudovat co nejvíc faktů o zemi dopředu, nebo naopak jet čistý a nenabiflovaný a poznat zemi s co nejmenšími předsudky. Volím zlatou střední cestu. Nestuduju dopředu encyklopedie, ale zase mi přijde škoda minout nějaká místa jen proto, že nevím, že existují."

Cestováním se okrajově zabývají i sociologové. Zygmunt Bauman, v Čechách Ida Kaiserová, Miroslav Petrusek nebo Hana Librová. Posledně jmenovaná v knize Pestří a zelení rozdělila turistiku na "měkkou" a "tvrdou". Měkká znamená, že při cestování berete největší ohled na krajinu, kterou procházíte (spíše než projíždíte): učíte se jazyk, nejezdíte za dalekou exotikou, ale spíše krátké trasy, organizujete si výlet sami, máte na to dost času, dary spíše přivážíte do země, než odvážíte apod. Pavel s Petrem si sice vybrali jasnou exotiku, ale místní docela poznali. Například když se na horké pákistánsko - indické hranici dozvěděli o útoku na manhattanská dvojčata Světového obchodního centra, mluvili s lidmi na protiamerických demonstracích. "Pálili Bushovy figuríny, ale nám říkali, že jsme jiný případ, že my jsme jejich hosté. Na osobní úrovni jsme se s nevraživostí nesetkali," tvrdí Petr. A o tom, že se Petr ani Pavel nejeli vytahovat "na ten zapadákov na východ od našeho Východu", svědčí to, že s náklady na celou cestu se vešli do tisíce dolarů.

Nezávislé cestování nemá myslím bůhvíjakou budoucnost. Nepřeválcuje masový turismus, navíc není většinou zcela měkké. (Myšleno "měkké" podle Librové, nicméně to často samozřejmě vyžaduje opravdovou fyzickou i psychickou odolnost.) Ale nezávislé cestování je přece jenom možnost, existující alternativa, která je lákavá minimálně na vyzkoušení. A nebudeme si nic namlouvat, finanční možnosti tomuto zkoušení setsakra nahrávají.