Bacon & Hrabal pod palbou spekulací
O Francisu Baconovi prý mluví Britové stejně jako o Beatles nebo Monty Pythonech. Respektovaný výtvarník se teď vloudil do debat také u nás díky výstavě Francis Bacon & Bohumil Hrabal: Dva géniové.
Pražská Galerie Gate od minulého týdne hostí vůbec poprvé v České republice soubor 35 velkoformátových kreseb proslulého příslušníka nové britské figurace, jehož díla okupují vrchní příčky žebříčků trhů s uměním. Jak se zrodila experimentální myšlenka propojit „malíře hrůzy a syrových výjevů“ s dílem Bohumila Hrabala, vysvětluje galeristka Monika Burian Jourdan.
Poslechněte si s ní rozhovor uvnitř příspěvku.
„Nemusím tolik číst texty, stačí mi pozorně se dívat na artefakt, pak se ještě jednou k němu vracet a zvolna se dobírat tajemství, které do něj umělec uložil,“ stojí v jednom Hrabalově textu v expozici. Autor Příliš hlučné samoty, Něžného barbara, ale také málo známých statí o umění vnímal text a vizuálno jako spojité nádoby. Své psaní posledních let přirovnal ke gestické malbě, která se pohybuje na hraně možného, která je „zážitkem těsně před smrtí“. V dílech obou tvůrců se pak dle organizátorů zrcadlí prázdnota, rezonuje munchovský výkřik zoufalství a princip masivní dekonstrukce. Podle italské kurátorky Sereny Baccaglini měli oba solitéři velmi podobnou vizi tvorby i světa a životem proplouvali s excesy na alkoholové vlně.
Ústřední linií výstavy je pak téma papežů a ukřižování, jejím vrcholem má být portrét papeže Innocenta X. z roku 1650 od Pietra Martira Neriho, který se stejně jako Bacon inspiroval slavnou velázquezovskou předlohou.
Necelé čtyři desítky kreseb pocházejí ze souboru více než 600 děl, jehož vlastníkem je italsko-americký novinář Cristiano Lovatelli Ravarino, umělcův společník z posledních let života. Už na konci 90. let však zazněly spekulace o autenticitě kreseb, které se objevily až po umělcově smrti v roce 1992. Dalším důvodem bylo i tvrzení samotného umělce, že nekreslí, prý protože byl samoukem a za svou kresbu se styděl. Kritici pravosti souboru navíc uvádějí, že kolekce působí odlišně od mála dosud známých kreseb vlastněných velkými galerijními institucemi. S těmito pochybnostmi se ztotožnili např. britský umělecký kritik David Sylvester nebo někteří zaměstnanci Marlborough Gallery, která umělce zastupovala od roku 1958.
Polemiky nad případem údajných padělků, s jedním se už Itálie setkala v 70. letech, rozprášil italský soud v roce 2003 a 2004 rozhodnutím, že „nikdo nesmí prohlašovat, že kresby Francise Bacona v majetku Cristiana Ravarina jsou padělky“. Autenticitu jeho signatur potvrdil přizvaný grafolog s tím, že kresby „byly s největší pravděpodobností podepsány pod vlivem alkoholu“. Proč ani poté vášnivé diskuze neustaly, vysvětlila dodatečně Monika Burian Jourdan. Jedním dechem odmítá také spekulace týkající se Baconova seznámení s Cristianem Ravarinem v roce 1978.
Ať už jsou kontroverze kolem kreseb jen dobře živeným mystériem ze strany novinářů a zištných teoretiků, nebo platí české otřepané „na každém šprochu“, jisté je, že prolnutí dvou velikánů na jediné výstavní ploše v reálu příliš nefunguje. Návštěvník se musí ponořit do hodně niterného uvažování, na jehož konci najde nejzákladnější tvůrčí principy, které zdaleka nejsou společné pouze Baconovi s Hrabalem. Na rozdíl od jiných dvojic ale Bacona s Hrabalem do 22. července v Galerii Gate pravděpodobně uvidí hodně lidí.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
