Barroso v čele Komise a bída Evropského parlamentu

Ale po pořádku. V červnových volbách do Evropského parlamentu utrpěla levice zdrcující porážku. Socialisté v Německu, Francii i Británii obdrželi nejmenší počet hlasů v historii. Za této situace lídři členských zemí Unie na post předsedy Komise jednomyslně nominovali Barrosa, který je v této funkci už od roku 2004. Pro Portugalce zvedli ruku i premiéři ze socialistických stran - třeba Gordon Brown, José Luis Rodriguez Zapatero nebo Robert Fico. Barroso prostě byl jasným kandidátem celé Unie, nejen politických stran napravo od středu.

Levice udělala z odporu vůči Barrosovi hlavní téma voleb. A prohrála, navíc naprosto drtivě, jak už bylo řečeno. Během kampaně se navíc v plné nahotě ukázala prázdnota tohoto hesla: Barroso byl sice málem démonizován, socialisté přesto nedokázali nabídnout vlastního kandidáta. Nepřišli prostě s nikým. Pravý důvod byl v Bruselu veřejným tajemstvím: i levice počítala s vlastní prohrou a s tím, že Barroso v čele Komise zůstane. Nechtěla se sním tedy nadobro rozkmotřit, protože její lídři měli zájem o vlivná místa v příští Komisi nebo ve vedení Parlamentu. O ideály a koncepce skutečně nešlo v první řadě; už proto, že socialisté žádné nenabídli.

I přes volební porážku měli evropští socialisté a demokraté, jak se teď bývalá Strana evropských socialistů jmenuje, dost hlasů na to, aby Barrosovo znovuzvolení zkomplikovali. Odmítnutí tohoto muže by samozřejmě bylo jejich svatým politickým právem, i když jim k tomu voliči - vzhledem k výsledkům voleb - mandát nedali. Socialisté a s nimi také liberálové ale rozehráli podivné panoptikum. Dali Portugalci podmínky, za kterých jsou ochotni ho podpořit. Levice přišla s tak bizardními nápady, jako například prosazení dalšího stimulačního balíčku národním ekonomikám. Co na tom, že ekonomové už od nějakého března tohoto roku po nových finančních injekcích do hospodářství nevolají? A co na tom, že takový postup by navíc byl plně v kompetenci vlád členských zemí, které Evropská komise k případné stimulaci ekonomiky nemůže nijak nutit? A co měli socialisté na mysli, když po Barrosovi požadovali společný pakt proti nezaměstnanosti? Jak je vidět, požadavky levice byly nesplnitelné, nesmyslné a navíc naprosto vágní. Zřejmě je zcela oprávněné podezření, že tyto podmínky levicoví lídři kladli jen kvůli vlastnímu zviditelnění. A zmiňme ještě další šuškandu z bruselských kuloárů: socialistický šéf Matin Schulz sice brojil proti Barrosovi, ale ve skutečnosti na jeho pádu neměl zájem. Za dva a půl roku se totiž chce nechat zvolit předsedou Parlamentu a k tomu bude potřebovat hlasy Evropské lidové strany, z jejíhož nitra Barroso pochází.

O nic lépe se během sporů o nového předsedu Komise nepředvedli ani liberálové. Také oni svou podporu Barrosovi podmiňovali neuskutečnitelnými požadavky, například vypracováním společného plánu stimulace ekonomiky pro celou Unii nebo tím, že eurozóna začne vydávat společné dluhopisy. Takové požadavky měla liberální frakce adresovat do metropolí jednotlivých členských zemí, nikoliv do kanceláře předsedy Evropské komise. Bylo až příliš patrné, že nový šéf liberálů Guy Verhofstadt Barrosa osobně nemá rád, protože zaujal místo, na které si před pěti lety dělal nárok on sám. Jenže tehdy Verhofstadta jako eurofederalistu vetovala Británie a do křesla šéfa Komise se dostal kompromisní kandidát Barroso.

Pokud vám v tomto komentáři chybí hodnocení toho, jak vlastně Portugalec během pěti let ve funkci obstál, nedivte se. Samo o sobě to totiž bylo jen marginální součástí debaty o jeho znovuzvolení. Ale můžeme říct jedno: José Manuel Barroso měl před pěti lety řadu velmi dobrých politických cílů, které se mu ale nepodařilo naplnit. Až příliš ustupoval velkým státům, od začátku se snažil chovat tak, aby si zajistil další mandát. Prostě muž kompromisu. Často dost rozplizlého, ale to konec konců věrně odráží dnešní stav Unie. Mezi sedmadvaceti členy nepanuje shoda o tom, kam by se měla Evropa dál ubírat. Pokud by v čele Komise stanul muž velkých ideálů, který by chtěl pokročit k další politické integraci nebo cestou jednotných dluhopisů a daňových sazeb víc propojit eurozónu, pravděpodobně by narazil a Unii jen rozklížil. Opatrný muž kompromisu José Manuel Barroso je tak pro Komisi momentálně docela vhodným předsedou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .