Berlínské zatrubnění 1: Vykolejený půlnoční speciál

Berlín nás včera uvítal tak, jak se dalo čekat. Větrem, Georgem Clooneym na červeném koberci a precizně organizovanými frontami. Po dvojici cvičných (a rozpačitých) projekcí jsme se dnes naplno vrhli do vln hlavní soutěže. O příjemném šoku z tuniského slunce poreferuje Aleš zítra, na mě zbývá hořkosladké sousto v podobě největšího režijního jména, které se do klání o Zlatého medvěda zapojilo.

Američan Jeff Nichols je výraznou personou, která se pohybuje na pomezí indie kinematografie a mainstreamu. Jeho lyrické a velmi senzitivní snímky jsou působivými metaforami nejistotou zmítané americké společnosti a obsahují náznak zvláštní metafyzické tenze, která obyčejné lidské příběhy mění v bezmála mytická vyprávění, vždy ale nasnímaná střídmě, citlivě a promyšleně. Tedy – platí to o většině stopáže, ale nutně ne o pointách, v nichž Nichols rád prolamuje indie hranice a pošilhává po doslovnosti a epičnosti hlavního proudu.

To se částečně týkalo působivé mordýřské balady Bahno z Mississippi i jeho jinak skvělé „rodinné apokalypsy“ Take Shelter, která sledovala mentální rozklad otce rodiny, pronásledovaného přízraky konce světa. Midnight Special má především v první hodině k Take Shelter blízko – nejen proto, že si tu hlavní roli zopakoval ostře řezaný démon Michael Shannon, ale i proto, že Nichols znovu mistrovsky pracuje s napětím mezi civilností a abnormalitou. Film vrhá diváka přímo doprostřed dramatického děje. Dvojice mužů je na útěku s chlapcem, kterého podle tvrzení úřadů unesla. Cestuje jen v noci, protože přes den jim hrozí zprvu neznámé nebezpečí. Prvních pět minut, které díky lakonickým dialogům a chirurgickému střihu budí naprostou euforii, jasně naznačí, že verze o únosu není pravdivá. Že se hraje o mnohem víc.

#MidnightSpecial: první půlka jako Shyamalan, než jeho soudnost odplula parníkem do Bombaje, pak to bohužel rychle cestuje za ní #berlinale

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) February 12, 2016

Film chytře dávkuje informace mezi scénami, v nichž se podivná trojice snaží vyhnout dopadení a paranormálním jevům, které chlapce obklopují. Midnight Special je tím typem snímku, jehož chemie funguje o to lépe, oč méně o ní víte. Protože čím víc vám o sobě film prozradí, tím méně dává smysl. Nichols zprvu investuje veškerou energii do toho, co umí nejlépe – vytváření zvláštních intimních vazeb mezi postavami a budování napjaté atmosféry. Práce s metafyzickou hádankou na periferii vyprávění připomene Michaela N. Shyamalana v době před tím, než jeho soudnost odcestovala parníkem do Bombaje.

Obrovská škoda, že druhá polovina filmu si koupí lístek a další lodí cestuje za ním. Pokud nejlepší momenty filmu obstarává Nicholsův cit pro všední realismus, v němž se dějí nevšední věci, závěr se nese v duchu velmi řídké logiky, stále křečovitějšího herectví a digitálních efektů, které působí v lepších chvílích podezřele, v horších komicky. Doslovná pointa, v níž se podíváme do paralelního světa a zakusíme sílu nyvých pohledů Michaela Shannona, je přihláškou do kategorie béčkové sci-fi, kam velká část filmu rozhodně nepatří.

Nichols je nepochybně prvořadý režijní talent, jehož osobité schopnosti se v kontextu současného Hollywoodu dají měřit tak s Nicolasem Windingem Refnem (Drive) či Denisem Villeneuvem (Zmizení, Sicario), ale jako scenárista bohužel zůstává ve vleku velkých ambic, které ho táhnou k povrchnímu efektu. Midnight Special je zčásti prvotřídní laskomina pro ctitele mysteriózní sci-fi, zčásti newageové leporelo pro milovníky světelných bytostí, sektářských časopisů a kaskádové architektury.

Berlínská soutěž tak ukazuje, že se nebojí rozkročit mezi politicky relevantními artovými filmy a přístupnější zábavou, ale na straně Jeffa Nicholse ji v tomto případě trochu klouže podlaha. Nám to samozřejmě nevadí, máme zimní boty a jako realisté víme, že bude mnohem hůř. Ale zklamání potlačit nedokážeme. No nic.

Trubky hore a bis bald!

Filmový gladiátoři Aleš Stuchlý a Vít Schmarc |foto: Matěj Schneider