Blonďatá zrzka s černými myšlenkami

Blonde Redhead svým složením přesně odrážejí multikulturní povahu svého působiště, kterým je inspirativní New York. Kytaristka a zpěvačka Kazu Makino pochází z Japonska, její dva spoluhráči, dvojčata Amedeo a Simone Paceovi, se do New Yorku dostali přes Kanadu a Boston z rodné Itálie. Z počátku měli Blonde Redhead ještě čtvrtého člena, který obsluhoval basu, ale postupně se jí vzdali, případně ji nechali na občas hostujících muzikantech. Hlučný a rozladěný rock jejich počátků oslovil bubeníka slavných Sonic Youth Stevea Shelleyho. Ten se ujal produkce eponymního debutu Blonde Redhead, který zároveň roku 1995 vydal na svém labelu Smells Like Records. Není divu, protože raná tvorba BR bývá k Sonikům často připodobňována.

Ještě týž rok vydali Blonde Redhead (už jako trio a opět u Stevea Shelleyho) druhou řadovku La Mia Vita Violenta, kterou si už zprodukovali sami. Ve druhé polovině devadesátých let se s dalšími třemi alby (Fake Can Be Just as Good, In an Expression of the Inexpressible a Melody of Certain Damaged Lemons) přestěhovali pod křídla stáje Touch and Go. Vyzkoušeli producentskou spolupráci s Guy Picciottem z Fugazi.

Blonde Redhead|foto: 4AD

Se začátkem nového milénia přišla několikaletá pauza ve vydávání desek, způsobená údajně rekonvalescencí Kazu Makino po pošlapání koněm, které inspirovalo i texty na následujícím albu Misery Is a Butterfly, prvním ze série tří vydaných u labelu 4AD. Ovšem hned to následující s názvem 23 znamenalo překvapivý obrat k zasněnému popíku, který se nebojí jemné koketérie s elektronikou. Té se ještě víc otvírá loňské (a zatím stále aktuální) album Penny Sparkle, u jehož mixu byl i slavný Alan Moulder.

Blonde Redhead jsou sehrané muzikantské osobnosti, kterým se daří v průběhu let nejen vyzrát, ale zároveň neustrnout na jednom místě. Sami to můžete zjistit na jejich vystoupení v Lucerna Music Baru v pondělí 8. srpna.